V následujícím článku je spousta hyperbol, přirovnání, kudrlinek a podobných nesmyslů. Byl napsán po třech týdnech meditací v rozsahu 17 hodin denně. Nemusíte dočíst do konce.
Okouzlující město Siam Reap je turisty hojně navštěvované místo zejména díky snadné dosažitelnosti komplexu chrámů známých pod názvem Angkor Wat (my už ale víme, a vy teď také, že Angkor Wat je ten největší a nejzachovalejší, ostatní mají svá vlastní jména). Autobusem, ve kterém byly opravdové dvoupostele a já si celou noc kladla otázku, jak jím asi cestují jednotlivci s neznámým člověkem zasahujícím do jejich osobní zóny, jsme dorazili na místo v sedm ráno a PRŠELO, což jsme v období sucha v tropickém pásu považovali za velmi příznivé znamení. Bohužel déšť trval příliš krátce na to, aby nás osvěžil, což nám za několik dní začali hojně vynahrazovat samotní Kambodžané, ale o tom až za chvíli.
Poprvé za celou naší cestu by se dalo říct, že jsme měli velmi luxusní ubytování, což posuzujeme hlavně podle následujících kritérií: přítomnost bazénu, zahrady, natažené slackliny, hřiště na pétanque a houpacích sítí. Na fakt, že jedno okno našeho pokoje vedlo do kuchyně, kde se pracovalo nepřetržitě, a další dvě na staveniště, kde se pracovalo od časných ranních hodin, v místnosti bylo stále nepředstavitelné vedro, spousta komárů a od bazénu se k nám linula hudební produkce tak jasně, že jsme ve kteroukoli denní i noční dobu mohli vychutnat každé slovo každé hudební pecky, bychom rádi zapomněli. Možná se nám to vůbec nepodaří a pod nátlakem stále se vracejících vzpomínek si budeme muset projít nákladnou psychoanalýzou a zbavit se tak nahromaděného stresu, ale ještě pořád si nalháváme, že ten bazén plný chlóru za to stál (stál za to přesně tři dny, po nichž jsme vzali za vděk o polovinu dražším ubytkem bez bazénu).
Nejdůležitější ovšem bylo, že jsme se každé ráno probouzeli svěží a plní energie, protože prohlídka tak obrovského chrámového komplexu, jakým Angkor Wat bezesporu je, vyžaduje člověka připraveného a odhodlaného čelit velkým výzvám. Rodinnou radou bylo rozhodnuto, že chrámy pokoříme cyklisticky a turisticky. Naštěstí jsme nevěděli, do čeho jdeme, jinak bychom si možná najali i nosiče, krmiče a vyprazdňovače. Situaci jsme jeli obhlédnout hned první den s tím, že se pojedeme podívat k celému komplexu a uvidíme, kolik náplastí na puchýře budeme potřebovat.
Všechny chrámy jsou navzájem pospojovány silnicemi, jež jsou obsazené bdělými hlídkami kontrolujícími všechny turisty. Vlastnictví vstupenky se komentuje mávnutím ruky ve směru jízdy, její absence se pak trestá smrtí. Jako správní dobrodruzi jsme si říkali, že odpolední rychlá projížďka se obejde bez větších potíží počítaje s tím, že bdělost strážců vstupu už nebude v tu dobu tak vysoká. Samozřejmě jsme se mýlili i přes to, že služby jsou na svých stanovištích od páté hodiny ranní. Po krátké rozmluvě s jedním z bodyguardů jsme se dozvěděli, že náplastí na puchýře budeme potřebovat opravdu hodně, protože komplex za jeden den na kole nikdy nemůžeme projet a prochodit (obyčejný turista si na celý den sjedná tuk-tuk s ochotným řidičem, který ho vozí, ovívá a informuje). Mluvil o desítkách kilometrů, ale protože už víme, jak moc Asiati vzdálenosti přehánějí, a na mapě se nám všechny chrámy vešly mezi palec a ukazovák jedné ruky, usoudili jsme, že to i tak zkusíme, doufali, že přežijeme a potulní bardi o nás pak budou skládat oslavné písně.
Ještě téhož odpoledne po konci směn hlídek jsme si jeli zvenku prohlédnout jeden, dva chrámy. Jako první jsme míjeli právě Agkor Wat a jeho velikost nás ohromila. Byli jsme tak nadšení, že jsme se rozhodli podívat se ještě alespoň na jeden další chrám. O pět hodin později jsme se vraceli v úplné tmě jen s malým dynamem na jednom z našich kol značky Ukrajina (půjčené za 1$/den) a celou cestu zpátky do města jsme dumali nad otázkou, čí že to byl tak geniální nápad projet si úplně celý komplex o rozloze asi padesát čtverečních kilometrů, neúspěšně zkusit uplatit hlídače, aby nás do jednoho z chrámů pustil zadarmo a po zavírací době, nevzít si s sebou nic k jídlu a zbytek vody vypít před tím nejvzdálenějším chrámem. Oba jsme se jednoznačně shodli, že ani jeden z nás to nevymyslel.
Noční výprava ale přinesla kýžené ovoce v podobě poznání, že naši cestu musíme do detailu připravit tak, abychom vše stihli za jeden den. Podchytili jsme všechny logistické otazníky, naplánovali i čůrací pauzy a vyšlo nám, že před půl pátou ráno je ten nejvhodnější čas na start. Angkor Wat, první na našem seznamu zastávek, totiž otevírá turistům své brány už v pět hodin a nadšenci tak mohou sledovat východ slunce v jeho útrobách. Tedy takový byl náš výklad. V pět ráno jsme opravdu byli na místě a vpuštěni dovnitř. Abych to ještě jednou zdůraznila, turisté jezdí v tuto dobu sledovat východ slunce, takže po našem příjezdu byla samozřejmě ještě úlpná tma. Jen tak totiž můžeme omluvit skutečnost, že jsme "omylem" přehlédli ceduli se zákazen vstupu, která vyhrazovala louku před chrámem jako ideální pozorovací místo, a nenápadně se přesunuli do prostor chrámu. Že tam ještě nemáme co dělat, nám začalo docházet asi o hodinu později, kdy se začalo rozednívat, my jsme postupně s baterkou prozkoumávali celý komplex v jeho velikosti, nádheře a velkoleposti a za celou dobu nepotkali ani jediného návštěvníka. Pocit výjimečnosti a zároveň provinění nám pak přichystal návrat ke vstupu, když jsme zůstali v hlubinách chrámu ohromeně stát a zírali na stovky turistů čekajících za cedulí, až budou vpuštěni dovnitř. Soukromá návštěva Angkor Watu se tak pro nás stala nezapomenutelným zážitkem.
Zbytek dne se nesl v rychlém sledu po sobě jdoucích činností - ujet pár kilometrů, prokázat se platnou vstupenkou, vyšplhat až na vrchol chrámu, prozkoumat jeho specifika a za nepolevujícího svitu slunce se vydat k dalšímu.
Oblast Angkoru byla vybudována v období 9. - 12. století a do 15. století zde leželo hlavní město Khmérské říše. Na celém území je pak možné navštívit víc než tisíc památek, od nejrůznějších malých staveb, bran a zbytků opevnění, až po obrovské chrámy. Angkor Wat je jedním z nejzachovalejších a díky 190 metrů širokému vodnímu příkopu, který ho obklopuje, také nedotčený džunglí. V ostatních chrámech nás ale fascinovala právě jejich propojenost s přírodou, obrovské stromy, které svými kořeny po staletí obrůstají zbytky staveb. Nahlédnete-li do naší fotogalerie, prohlížejte pozorně, ať Vám neujdou naše postavy, pomocí kterých jsme se snažili demonstrovat, jak obrovské stavby a stromy jsme vyfotili. Vyhodnocením všech našich zrakových vjemů, bolavých lýtek a večerní celkové únavy organismu potvrzujeme, že Angkor je opravdu velkolepá památka a stojí za zhlédnutí.
Zbytek pobytu v Siam Reap byl ve znamení dokončování diplomky B. a menších zdravotních obtíží L. Kdybychom ale nezůstali o pár dní déle, než jsme původně plánovali, nezažili bychom několikadenní velkolepé oslavy nového roku, které probíhaly současně i v Thajsku a ve Vietnamu a opěvovaly zároveň i příchod období dešťů. Dlouhotrvající vedro je, uznávám, důvodem k oslavě příchodu změny, ovšem Kambodžani slaví vskutku nekonvenčním způsobem: spousty lidí postávají celé dny na ulicích, třímají v ruce obrovské stříkací pistole nebo kýble s vodou a každého kolemjdoucího zlijí od hlavy až k patě, nebo alespoň decentně postříkají. Ve vedru, jaké v té době ještě panovalo, to bylo opravdu velmi vítané osvěžení. Kromě litrů prolité vody byla všude kolem nás cítit zvláštní atmosféra plná očekávání a naděje, město bylo nádherně vyzdobeno a v noci krásně osvětleno, Kambodžané měli povětšinou volno, chodili na rodinné obědy a večeře a všichni nám při každé příležitosti přáli "Šťastný nový Khmérský rok!".
Po všech těchto hlubokých zážitcích, při nichž jsme se většinou dojímali a jeden z nás i mocně projímal, jsme se odjeli uklidnit na sever Thajska do klidného buddhistického chrámu v městečku Chom Tong. O tom, jak moc klidné to nakonec bylo, se dočtete příště.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |