30.11. 2019 Cartagena de Indias

Globalizace, sociální rozdíly a velké množství turistů. Tak se nám představilo historické město Cartagena na pobřeží Karibského moře v celé své kráse. Rozdělili jsme si ho do tří částí. První je staré město, které leží na polostrově, plné atrakcí, muzeí, kostelů a obchodů s čokoládou všech druhů, tvarů a barev, a žen v tradičních kostýmech, které se s vámi za úplatu rády vyfotí. Druhou část tvoří "Miami". Jedná se o výškové budovy, které opravdu připomínají Miami ve Spojených státech. Nevědomě, usilujíce o přijatelnou cenu ubytování, jsme si před příjezdem zamluvili pokoj v jedné z chudých čtvrtí dál od centra a po příjezdu rychle pochopili, že tady ještě nikdy žádný bílý turista nebydlel. Ale jeden z náhodných kolemjdoucích nás před naším hostelem pohotově ujistil o bezpečnosti celého města i dotčené čtvrti. Možná až příliš pohotově.

Ráno dalšího dne nám proto přišlo přirozené ignorovat všechny troubící taxíky a vydat se pěšky na nejvyšší kopec ve městě. Také nás zdravě namotivoval náš domácí, který se po vyslechnutí našich plánů křižoval a zapřísahal nás, že je to velmi daleko a vysoko (asi 3 kilometry a přibližně 500 výškových metrů) a je nutné nechat se nahoru dovézt. Naštěstí naše španělština není perfektní, takže jsme nerozuměli další části jeho sdělení a vyrazili jsme. Byl by to docela hezký a všední výlet nebýt doprovodu policejního vozu cestou nahoru a policejní motorky cestou dolů. Když už se totiž mezi turisty zjeví nějaký otrava se zájmem o pěší výlet a pohrdne službami místních taxikářů, může si buď zvolit policejní doprovod, nebo se nechat přepadnout, okrást, případně zranit. Nechtěla jsem kolumbijské strážce zákona unavovat historkami o mém chrabrém muži, milovníkovi bojových sportů, a za doprovod slušně poděkovala.

Na kopci jsme navštívili kostel Monasterio de La Popa, kde jsme se pokochali výhledem na celé město, přilehlé zálivy a poloostrovy, a v areálu kostela objevili několik historických map světa z počátku 16. století a sbírku bankovek včetně těch z České republiky.

Při prohlídce starého města na nás dýchala historie z každého kostela, uličky a zbytků původního opevnění. Centrum města a majestátní pevnost Castillo de San Felipe de Barajas jsou součástí Světového kulturního dědictví UNESCO. My, Evropané odchovaní našimi velkolepými hrady, kostely a dalšími architektonickými skvosty, se neubráníme srovnání a nadšení projevujeme poskrovnu, ale musíme uznat, že se tu Španělé činili a odvedli při budování města velký kus práce. Centrum je zaplněno původními koloniálními a pozdějšími republikovými domy (rozdíl se pozná jednoduše podle balkónů, dřevěné jsou z koloniálního období). Čím více pater dům má, tím větším bohatstvím oplývali jeho tehdejší majitelé. Penězi se také měřila velikost vchodu a počet čudlíků na dveřích. Brány se buď otevíraly celé pro příchod majitele v nosítkách, nebo jen menší část pro služebnictvo a méně významné hosty. Originální klepadla svým tvarem odkazovala na povolání (lev - příslušník armády, vodní bytost - obchodník a spousty dalších, jejichž význam se nám nepodařilo zjistit).

U jednoho z hlavních náměstí mají Kolumbijci na zemi vyobrazeny všechnny vítězsky soutěží krásy za uplynulých několik desítek let. Asi aby se jim po nich pohodlně šlapalo. Tento pohled ale L. zcela neuspokojil, a proto s grácií zachytil živé missky pózující v ulicích. Já si zase užila fotku s perfektně nažehlenými korejskými námořníky a námořnicemi a jejich ochočeným holubem.

Centrum se sice Španělům povedlo vystavět do velkoleposti, ale je nutné zmínit také období kvetoucího obchodu s černochy, které Španělé dováželi po tisících z Afriky a kteří umírali při budování celého města i zmíněné pevnosti Svatého Filipa. Pevnost je jednou z výrazných částí Cartageny, jejíž stavba zabrala víc než sto padesát let. Během této doby, v roce 1697, byla jednou dobita, a to Francouzy!, ale asi proto, že ještě nebyla zcela dokončena a největší vychytávky si otroci pod vedením španělských architektů vyzkoušeli až na chudácích Angličanech. Ti připluli v polovině 18. století s třiadvaceti tisíci muži a rozhodli se ukořistit Cartagenu jako první z jihoamerických měst a zařadit ji tak pod anglickou nadvládu. Pokořili celé město a admirál Vernon poslal předčasně vzkaz do své rodné země, přesvědčen o svém vítězství. Nevěděl ovšem, že hrstka z celkových pěti tisíc mužů bránících pevnost se jim hodlá postavit čelem a město nakonec ochránit. Kolumbijci dodnes s úšklebkem poukazují na to, že Angličani ostrouhali. My bychom tedy někdy ocenili, kdyby tenkrát přeci jen vyhrál Vernon, ale historii píšou vítězové v Jižní Americe španělsky.

Z těch pár dnů, které jsme měli možnost v Cartageně strávit, se nám ale stejně nejvíc líbilo v obchodním centru, kde jsme mohli konzumovat různé světové pokrmy bez obav z toho, že součástí jídla bude i jejich slavný smažený zelený banán. Věříme, že kolumbijská káva a čokoláda dělají narozdíl od patacónu svět lepším.