12.03.2018 Hanoj

Cestujeme rychle a s chutí, před pár dny jsme se proto přesunuli z Laosu do Vietnamu. Hranice jsme překračovali v nočním autobuse, který měl tři řady a dvě podlaží položených sedaček, a nebýt toho, že měl L. začínající střevní potíže, z nichž se pak vyklubala třídenní neschopnost plná monstrózního zvracení a dalších obludností, asi bychom se docela dobře vyspali. Na skok jsme se zastavili ve městě Vinh, kde jsme za celý pobyt potkali asi dva anglické nápisy a kde místní Vietnamci fakt žádným evropským jazykem neuměli. Zjistili jsme, že ve Vietnamu budeme opět platit v tisících, vietnamská měna dong má na každé bankovce spoustu nul, což je pro nás někdy matoucí, ale zato oceňujeme absenci mincí.

Hlavně jsme si ale ve Vinh začali zvykat na výrazný a pro nás velmi nepříjemný zvyk troubení. Celý náš prozatímní pobyt ve Vietnamu se snažíme přijít na klíč, jakým tu řidiči troubí. Prošli jsme si několika teoriemi od troubení při výjezdu z vedlejší na hlavní ulici, přes troubení při předjíždění zleva, při předjíždění zprava (jezdí se tu vpravo), až po troubení výhradně na motorky a na chodce, kteří brání plynulému provozu. Nakonec jsme to vzdali a smířili se s tím, že Vietnamci svou jízdu provázejí zvukovým doprovodem neustále, při všech příležitostech a troubí na všechny - na sebe, Holanďany, Němce, Francouze, Čechy, psy i děti - bez výjimky. V koutku duše jsme doufali, že je tento zvláštní zvyk doménou jen středního Vietnamu, ale po přesunu do Hanoje se všechny naše naděje rozplynuly.

Hanoj, hlavní město Vietnamu, se jako každé hlavní město vyznačuje hustou dopravou, množstvím lidí a už zmíněným všudypřítomným troubením. Chodíme tu neustále s mobilem v ruce a zapnutou GPS, protože nám všechny uličky splývají a netrefili bychom ani na roh do večerky koupit si vodu. Po příjezdu na hlavní nádraží jsme netušili, jakým směrem se vydat, abychom narazili na hostely a ostatní batůžkáře, rozhodli jsme se proto nenápadně sledovat jedinou cizinku s batohem v dohledu. Taktika nám ale nevydržela dlouho. Celá Hanoj je totiž obšancovaná čističi bot. My jsme ovšem netušili, jaké nástrahy na nás číhají všude kolem, a když L. zpomalil, aby se vyhnul protijdoucím lidem, jeden z čističů se mu vrhl na nohy a rozvázal jednu botu prakticky za chůze. Pak mu obě boty sundal a jal se je zručně čistit, aniž by s námi smlouval o ceně. O pět minut a jeden pár čistých bot později si řekl o tři sta tisíc dong, což je pro ilustraci víc, než platíme za jednu noc pro dva. Nakonec jsme to usmlouvali na padesát tisíc, ale jen proto, že v peněžence jsme (naštěstí) víc neměli. Celou dobu jsem si ovšem říkala, že jsem se asi měla stát čističem bot v Asii.

V Hanoji je spousta lidí, ale ještě víc motorek. V ulicích jezdí auta a motorky, na chodnících jsou motorky zaparkované a chodci jsou tu jen takoví otravní šváby, kteří brání jedoucím motorovým vozidlům. Možná to je důvod, proč tu roli chodců zastávají výhradně cizinci a proč jedoucí Vietnamci nosí roušky přes pusu a přes nos (což je společný jmenovatel pro celou Asii, ovšem až tady jsem poprvé viděla roušky pro děti - barevné a se zvířátky). Místní doprava se vůbec vyznačuje až nadpozemskými jevy. V jednu chvíli mám pocit, že ulice, po níž jdeme, je jednosměrka, a v další chvíli se změní opět v jednosměrku, ale v opačném směru. Neptejte se, jak je to možné, ale dopravní nehodu jsme tu zatím neviděli.

Každé jídlo je nejen pro nás, ale i pro Vietnamce velkou událostí. Během obědové pauzy se sházejí na ulicích a usedají na dětské plastové židličky, aby si vychutnali polévku pho, božské bagety bahn mi a moje oblíbené bun bo nam bo. L. zatím kvůli svým potížím moc jídel neochutnal, ale pro mě je vietnamská kuchyně zatím nejlepší ze všech, které jsme měli tu čest ochutnat.