Jeden by si myslel, že taková delší dovolená v jihovýchodní Asii je radostným zážitkem a skvělou příležitostí ke šťastnému loučení a ještě šťastnějšímu vítání. Ne tak pro naše milované mamky, které obě plakaly. Doufám, že to byly slzy štěstí, i když moje levá i pravá hemisféra o tom s úspěchem pochybuje.
Na pražské letiště jsme dorazili s tříhodinovým předstihem, takže jsme měli dost času naposledy si užít evropské záchody a česky mluvící personál. Podle mě si ale L. užíval až moc, když mu po průchodu rámem ten pán v obleku, který se ovšem vůbec neusmíval, řekl, aby natáhl ruce před sebe, otřel mu je z obou stran hadříkem a otestoval ho na drogy. Objektivně zhodnoceno L. vypadá zdrogovaně dlouhodobě, ale jsem překvapená, že to na první pohled poznal i ten chlápek.
No a nebo za celou tuhle epizodu mohlo 6 kilogramů jídla, které jsme se snažili propašovat do letadla. Cestujeme totiž "low cost", neboli nalehko, neboli na Čecha, bylo pro nás tudíž nemyslitelné, abychom si v Čechách na letišti koupili večeři a v Dubaji snídani a oběd. Naštěstí má letištní personál pochopení pro náš styl cestování a my jsme si tak mohli po příletu vychutnat spoustu ovoce, housky, tyčinky, sušené maso, oříšky, rozinky a spoustu dalších dobrot.
V naší cílové destinaci Bangkok jsme vystáli nekonečně dlouhou frontu, lhali celnímu úředníkovi o místě našeho pobytu, prošli pasovou kontrolou, našli náš velký batoh a v něm placky od Dáši, snědli je a připoměli si, že nebe existuje.
Přidat komentář