Příjezdem do Laosu se naše cestování citelně zpomalilo a zaprášilo. Místní silnice jsou z větší části prašné a těch pár asfaltových je plných děr, výmolů a nerovností. Milý a usměvavý přístup Thajců vzal přechodem hranic za své a Laové jsou, možná poznamenaní americko-vietnamskou válkou a vládnoucím komunismem, často neteční. V menších městech a na vesnicích neumí anglicky nikdo, což se pro nás stalo výzvou a baví nás snažit se objednat si v restauraci jídlo a najít ubytování, aniž bychom rozuměli jejich rozsypanému čaji. Nevíme ovšem, jestli to baví i je.
Do Luang Namthy, města v blízkosti národního parku Nam Ha, jsme se přesouvali autobusem. Já jsem seděla na poslední čtyřsedačce s dalšími cizinkami a vypadalo to, že L. bude celou cestu stát. Před odjezdem se místní stevardka divila, jak je možné, že se na čtyřsedačku vejdeme jen čtyři. Asiati jsou vážně malí lidé a obvykle jich tam sedí minimálně šest. Nakonec si zbylí cestující rozložili přídavné sedačky a zaplnili celou uličku. Z očekávané tříhodinové cesty bylo nakonec hodin sedm, měli jsme proto spoustu času hrát si na dokumentaristy.
Příjezdem do Laosu se z nás stali boháči. Vybrali jsme z bankomatu náš první milion. Bohužel jsme záhy zjistili, jak rychle ho utratíme a že to s tím bohatstvím tak valné nebude. Ubytování je tu sice o něco dražší než v Thajsku, ale také mnohem luxusnější. Ve většině našich ubytek v Laosu jsme měli vlastní koupelnu, záchod a obrovskou postel. Akorát tu mají bez výjimky velmi tvrdé matrace a někdy i polštáře, jakoby chtěli za každou cenu trpět bolestmi krční páteře. My jsme tedy trpěli.
V Luang Namtha jsme se opět setkali s cestovními kancelářemi nabízejícími výlety do džungle, na kole i na kajacích. Půjčili jsme si kola, a poté, co se u mého asi po kilometru zaseklo šlapání a museli jsme vrátit pro jiné, jsme vyrazili na celodenní výlet za poznáváním místní flóry. Snažili jsme se vyhnout silnicím a na vlastní oči viděli chudobu venkova i přírodní bohatství Laosu. Ve městech stojí převážně cihlové domy, ale na vesnicích bydlí lidé v dřevěných obydlích na kuřích nožkách. Většinou se kolem domu popelí pár slepic a pár dětí. Občas nějaká kráva.
Záhy jsme pochopili, že kvůli všudypřítomným kopcům tady nemohou pěstovat moc plodin, zato kaučuku se daří výborně. Projížděli jsme (nebo kola vedli) zkrz celé kilometry kaučukových plantáží, přejížděli vratké mosty, na které se my na kole báli vjet, ale místní motorkáři s tím neměli menší problém, a brodili se malými říčkami tam, kde mosty chyběly. Jako vrchol naší cesty jsme objevili odlehlý potok bez lidí i turistů, kde jsme se rádi vykoupali i v tak studené vodě. Jak už jsme zmínila, kopce jsou tu všude a vyjížďky na kole bývají značně náročné.
Další den jsme se na motorce opět přiblížili k národnímu parku a vyrazili (tentokrát bez mačet, nožů a náhradního oblečení) poznávat džungli. Zdolali jsme jeden kopec a odměnou nám byly nádherné výhledy a poznání, že Laové si svého přírodního bohatství příliš neváží a soustavně kácí celé lány bambusobých plantáží i rozmanitou džungli. Později odpoledne jsme se ještě vydali do vesnice v srdci národního parku, kde bělochy asi velmi dlouho, nebo ještě nikdy, neviděli a rázem jsme se stali místní atrakcí a tématem hovorů mezi domorodci minimálně na další týden. L. měl obavu, aby nás místní obyvatelé nerozsekali mačetami a neupekli na ohni, ale jako zázrakem se nám podařilo vyváznout se zdravou kůží a mohli jsme objevovat další netušená tajemství Laosu.
Faktické informace: Cena ubytování 80 000 Kipp/noc. Jídlo 10 000 - 15 000Kipp/osobu. Autobus z Huai Xay do Luang Namtha 60 000Kipp/osobu. Půjčení motorky 50 000Kipp/den. Spoleh na taxikáře - stoprocentní, odrbat nás chtějí i v Laosu.