L. měl průjem. A jaký! Asi na hodinu jsme se rozdělili (bylo to vlastně poprvé, co jsme se neviděli víc jak deset minut) a jeho nenapadlo nic lepšího, než si dát ke snídani polévku v místní nádražce. Asi o hodinu později začali ve vedlejším okénku prodávat výborné ananasy, což jsem já kvitovala s povděkem, zatímco L. konstatoval, že jeho polévka byla pěkně hnusná a moc mu nesedla. A to ještě netušil, co přijde.
V Chiang Rai bylo naše první ubytko se společnými záchody, které byly v podstatě permanetně obsazené. Nejdřív se mu večer na pokoji zamotala hlava a vypadal, že omdlí. Chtěla jsem vám ho vyfotit, ale vzhledem k tomu, že u něj chci bydlet i po návratu z Asie, jsem se neodvážila. Pak se mu barva vrátila a já mohla klidně usnout.
Ráno jsem se probudila vyspaná do růžova a L. mi začal líčit zmatený příběh uplynulé noci, ve kterém figurovala v hlavní roli jeho střeva, obsazený záchod, umyvadlo na chodbě, opilci vracející se z párty a nějaké akrobatické kousky. Nebudu vás obtěžovat detaily, nakonec to vyřešily čtyři tablety černého uhlí. Ale my jsme usoudili, že je to znamení, a rozhodli se přesunout do Laosu.
Přečetli jsme si spoustu informací o tom, jak překročit hranice do Laosu, ale stejně jsme si nebyli jistí, zda budeme přecházet jejich Most přátelství, nebo poplujeme lodí přes Mekong a vízum budeme platit rybářům. Nakonec nás místní tuk-tukáři za nekřesťansky vysoký poplatek dovezli k mostu. Ale kdo by se divil, když tu všichni vyznávají buddhismus. Vízum nás každého stálo 30 dolarů a ocitli jsme se v Laosu.
Pachuť zážitku s místními řidiči jsme cítili ještě po vstupu na laoskou půdu. Na dotaz prvního řidiče, zda chceme svést do města, jsme seběvědomě odvětili, že moc rádi chodíme pěšky a že ten kousek dojdem. Vytřeštil na nás oči a ujišťoval nás, že tu jezdí už hezkou řádku let a ví, že město je dvacet kilometrů daleko. Mně to trochu znejistilo, ale L. jen suše odvětil, že GPS nikdy nelže a dvacet kilometrů to opravdu není.
No, nakonec jsme to ušli v plné polní, protože nám naše hrdost nedovolila nic jiného. Ale většinu cesty jsme šli v prachu a špíně po nečem, co se dá přirovnat k místní dálnici (od té doby jsme tu silnici v tak perfektním stavu už nepotkali), a dokonce jsme si museli zpívat do kroku, abychom to přežili.
Shodli jsme se ale, že kdyby každý cestoval jako my, taxikáři by chodili po žebrotě. Tak si z nás, prosím, hlavně neberte příklad.
Faktické informace: z Chiang Rai autobusem do Chiang Kong 130 THB/osobu, tuk-tukem asi čtyři kilometry na hranice 50 THB/osobu, vízum 30 dolarů/osobu (platili jsme v dolarech, v bathech to vychází dráž), taxi z hranic do Huay Xai 0 Kipp, protože nejsme žádný másla a máme nohy.