07.05.2018 Chrám podle B.

Spousta pomalu chodících lidí v bílém, kteří se spolu nebaví, vlastně si vůbec nevěnují pozornost. Někteří se divně usmívají, divně ve smyslu „kámo, dneska ráno jsem si dal celou jednu dávku a stálo to za to“, ale smějí se jen tak do země, ne na sebe navzájem (protože účastníci prvního meditačního programu se na sebe nesmí ani podívat). Božské dezerty slazené kokosem a spousta exotického ovoce. Strach, úzkost a nepohoda. Ve zkratce by se tak daly shrnout mé vzpomínky na tři týdny strávené v buddhistickém chrámu Wat Phra That Sri Chom Thong.

Místo v „chrámu“ (mezinárodním centru) jsme měli zarezervované předem. O celý pobyt je totiž velký zájem a cizinci z celého světa se sem sjíždějí na pár dní nebo týdnů, aby zde nalezli klid, životní moudrost a pravdu o svém nitru. Vlastně ne, takhle vznešeně se o tom píše v moudrých knihách, já našla hlavně zálibu v kokosu, v oblečení jiné než bílé barvy a poznání, že být sama se svojí hlavou není vznešené ani trochu. Právě naopak. Skutečnost je horší, než jsem si kdy dokázala představit, ale jak říká s oblibou náš učitel Andy: „Všechny negativní emoce jsou vítány. No a Vipassana (v překladu: vidět věci takové, jaké skutečně jsou) je hlavně o těch negativních emocích“. Byly to zkrátka takové tři sluncem zalité týdny, během kterých jsem velmi dobře pochopila, že mým největším nepřítelem jsem já sama (a pocítila to na vlastní kůži), a ve skutečnostech, které pro mě byly do té doby nezpochybnitelné, se objevily značné trhliny (ukázalo se, že nemusím nutně spát osm hodin proto, abych byla čerstvá a svěží, to si namlouvá jen můj mozek). Což ale nutně neznamená, že všechny své postavené bariéry dokážu zbořit a nechat za sebou. Zatím jsem jen přišla na to, že v mé mysli je jich spousta a na jejich boření mám celý život.

Následující řádky popisují tři týdny meditací z mého pohledu. Pokud by některý z našich čtenářů pomýšlel na podobně zážitkovou dovolenou, doporučuji dál nečíst, neboť článek prozrazuje některé zajímavé momenty, které by se účastník „kurzu“ měl dozvědět až na místě a v pravý čas. A taky by se snadno mohlo stát, že můj popis případné zájemce odradí..

Den první, příjezd: Hektický přesun z Kambodži. Ve skutečnosti jsme měli zpoždění 25 hodin, zkrátka jsme přijížděli o den a hodinu později, než jsme původně avizovali. Uznávám, byli jsme z toho trochu vystresovaní, koncentrovali jsme se na jedinou myšlenku dojet na místo a ani v nejmenším jsme se nestihli mentálně připravit na to, co nás čeká (třeba dát si poslední pusu, usmát se na sebe a říct si, co uděláme, když jeden z nás – já – bude chtít program opustit dřív). Hned po příjezdu jsme pochopili, že čas tady plyne trochu jiným způsobem a mít zpoždění „pár hodin“ je vlastně v pohodě. Všichni se totiž neustále soustředí na přítomný okamžik, protože minulost už se nedá změnit a budoucnost je nejasná. To je vlastně důvod, proč se nestresovat, neplánovat a neočekávat (naneštěstí se ukázalo, že většina mých myšlenkových pochodů sestává z plánování a očekávání). Ujali se nás místní učitelé, cizinci, kteří se ke svému postu promeditovali a zadarmo se věnují místním studentům – nám. Vzápětí jsme byli seznámeni s pravidly a denním režimem: ve čtyři budíček, meditace, v šest snídaně, meditace, v jedenáct oběd, meditace, v deset večerka. Večeře nebude? Po dvanácté hodině můžeme konzumovat už jen tekutiny (podle intepretace L. do toho spadá i zmrzlina, což by se ještě dalo pochopit, ale ty oříšky v Magnumu byly rozhodně porušením pravidel). Je zakázáno se socializovat a navazovat i jen krátký rozhovor s účastníky programu. Je zakázáno si v přestávkách mezi meditacemi lehnout, případně spát. Je zakázáno používat elektroniku, číst, psát, dělat cokoliv jiného než být sám se sebou a svědkem všech šíleností, které se znenadání zjevují ve vaší hlavě. Jednou denně se budeme scházet se svým učitelem, kterému budeme během přibližně půlhodinové schůzky vyprávět o tom, co se stalo za posledních dvacet čtyři hodin. Jestli to tedy chápu dobře, znamená to, že se vůbec nemůžu bavit s L.? Ani se s ním „rozloučit“ na dalších dvacet jedna dní a říct mu, že to určitě oba zvládnem? Přesně tak, žádné loučení, žádné mluvení ani sezení vedle sebe. Je přijatelné sedět u jednoho stolu naproti sobě. Hurá, teď už je jasné, že to zvládnu bez větších obtíží, když můžu sedět NAPROTI svému milému. Už jen 20 dní do konce!

Den druhý: Každý máme pokoj pro sebe. Meditovat máme nejdřív za chůze, pak v sedě, každý způsob 10 minut. Po každém cyklu dvacet minut přestávka. Při meditaci máme otevřenou mysl a pojmenováváme všechno, co přichází. V mém případě je to hlavně: strach, únava, stýskání po L., bolest (protože sedět deset minut v tureckém sedu bez hnutí je nadlidský úkol), stýskání po L., spousta myšlenek, stýskání a plánování. Už jen 19 dní do konce!

Den třetí: V posledních několika měsících jsme s L. intenzivně objevovali, v čem se doplňujeme, co nám společně jde a co nám zas tak moc nejde. Ukázalo se, že se dokážu narozdíl od L. docela rychle zorientovat v každém novém městě, zatímco on ani po třech dnech na jednom místě netrefí zpátky na naše ubytko. Ale v žádném případě nejsem schopná odemknout (a následně zamknout) náš pokoj, apartmán, ani hlavní branku kdekoliv v Asii. Roztomilé mi to přišlo přesně do té chvíle, než jsem zjistila, že si neumím zamknout svůj pokoj. Odhodlala jsem se totiž konečně navštívit meditační místnost, kde je soška Buddhy, k dispozici spousta meditačních podložek a polštářků na vypodložení bolavých kloubů a náhodný počet lidí v bílém (další z pravidel totiž přesně vymezuje dresscode: všichni v bílém, se spodním prádlem a bez zbytečných módních výštřelků – žádné nalakované nehty, složité účesy a make-up). Vzhledem k tomu, že většinu meditací a přestávek mezi meditacemi probrečím, se tu necítím moc dobře, ale můj učitel Andy říkal, že všechny emoce jsou vítané a změna prostředí mi jen prospěje. Už jen 18 dní do konce!

Den čtvrtý: Úzkost, strach a stres z blížících se státnic a všeho hrozného z mého minulého, současného i budoucího života a stýskání po L. Ale můj učitel říká, že všechny negativní emoce jsou vítané a můžu se tak naučit, jak s nimi pracovat v běžném životě. Už jen 17 dní do konce!

Den pátý: Pořád si neumím zamknout svůj pokoj, takže kromě úzkosti, beznaděje a starostí se cítím méněcenná a musím s sebou stále nosit všechny svoje doklady a peníze. Ale můj učitel mě dneska uklidnil, říkal, že všechno, co přichází, je vítané a mám být ráda, můžu se od toho totiž odrazit a naučit se, jak s takovými emocemi pracovat. Je to zlato, tenhleten Andy.

Den sedmý: Když jsem se chystala na snídani, zjistila jsem konečně, jak zamknout svůj pokoj. Cítím velkou úlevu a říkám si, že to možná těch příštích 14 dní vydržím. Uf, ještě celé dva týdny. Bolest, únava, starosti, beznaděj. Stýskání po L. Zjištění, že to nejsou vnější podmínky, které dělají můj pobyt tady nesnesitelným, ale moje myšlenky a emoce, zkrátka moje vědomá mysl. Ale Andy říkal, že mám všechno negativní pojmenovat a nechat odejít. Stejně jako když na mě sedne komár a chce mě poštípat, lehce ho sfouknu a nechám uletět (je tady totiž zakázáno zabíjet jakékoli živé bytosti). S komáry to tedy zatím zvládám mnohem lépe než s těmi myšlenkami a emocemi. Ještě celých 14 dní do konce!

Den osmý: Dneska se stalo něco báječného: zemřela mniška! Pro mě to znamená pohřeb, kterého se můžeme zúčastnit společně s dalšími studenty. Mluvím s L. celou jednu hodinu. Po skončení pohřbu už úplně chápu, proč máme zakázáno mluvit s ostatními studenty, zvláště pak s našimi životními partnery. Ptám se L., jak se má, jak to zatím všechno zvládá? Trochu ho bolí nohy a kolena, cvičení jinak v pohodě. Cvičení? Cvičení?? Takže jenom můj mozek se rozhodl, že mi bude z mírumilovné meditace dělat peklo na zemi, zatímco L. si bude s trochou bolesti hýčkat svoji pozitivní auru a tvrdit mi, že by tady jednadvacátý den zůstal až do večera, abychom náhodou o něco nepřišli? Až do večera?? Nebudu tady ani o minutu déle, než je nutné! Rozhodně pojedeme po snídani. Evidentně si nevšiml, že tady od začátku většinu času brečím, zvlášť jasně se to projeví ve chvíli, kdy se potkáme a já se na něj podívám. Prý si nevšiml. Úzkost, nechápavost, chtíč být už na konci a odjet. Ještě celých 13 dní do konce!

Den jedenáctý: K meditaci mi Andy každý den přidává pět minut. Dnes tedy začínám meditovat 45 minut v chůzi a 45 minut v sedě. Sedět vydržím bez hnutí většinou tak dvacet, někdy dvacet pět minut. Pak musím aspoň trochu změnit polohu jedné, nebo druhé nohy, protože ta bolest mi zatím nejde odfouknout. Naštěstí už jsem za půlkou pobytu. S lehkým úsměvem na rtech vzpomínám na dalekou minulost, když jsem po příjezdu nebyla schopná meditovat ani deset minut v kuse. Všechno se stále mění. Do odjezdu zbývá 10 dní!

Den čtrnáctý: Zmítají mnou pochyby, zda všechno dělám dobře a tak, jak se má. Začínám si uvědomovat, že na všechno ve svém životě chci mít návod a dělat věci podle předem vytyčeného plánu. Ptám se Andyho, jak mu můžu umožnit nahlédnout do mé hlavy, aby mi potvrdil správnost mého počínání. Ujišťuje mě, že kdybych meditovala „špatně“, určitě by na to přišel. Fajn. Kontruji s následujícím tvrzením: moje současná motivace, proč tu zůstat, je představa, že z tohohle zážitku bude zajímavý článek na blog a chytlavé téma budoucích hovorů s kamarády. Nestydím se to přiznat, musela jsem si už totiž přiznat mnohem horší věci. Andy ale říká, že všechno je normální a vítané. A že všechno se stále mění. Uznávám, že v tomhle má pravdu. Na začátku jsem tu chtěla zůstat jen kvůli tomu, že jsem se nechtěla poflakovat sama v Chom Thongu a čekat na L. další tři týdny. Moje motivace se tedy změnila, ale teď doufám, že tu budu chtít být až do konce i z jiného důvodu. Doufání, očekávání, předpokládání. Meditace se mi pozvolna začínají prolínat s dvacetiminutovými přestávkami a já si přirozeně pojmenovávám úplně všechno. Třeba i to, že někdy mě Andy a fakt, že ho nikdy nic nerozhodí, vážně štve. Ale je to jediný člověk, se kterým tu můžu mluvit. A pak si uvědomím, že mě neštve Andy, ale můj mozek.

Den šestnáctý: Mám pocit, jako by se všechno začínalo obracet k lepšímu. Šest hodin spánku se zdá jako dostatečná doba k odpočinku, zvykám si na každodenní režim a promeditované hodiny jsou pro mě zdrojem zajímavých zjištění. Andy mě vrací do reality, vlastně do přítomného okamžiku. Do konce nám zbývá posledních pět nocí. Od teď se pravidla trochu zpřísní. Ještě že jsem do teď nepočítala dny, pobyt si užívala a byla šťastná za to, že jsme se rozhodli sem jet. Teď teprve začíná ta pravá zábava. Je zakázáno chodit jednou denně do 7-Eleven (blízkého obchodu v centru, kde jsme si mohli kupovat vodu, hygienické potřeby a nanuky bez oříšků). Dneska mám spát jen pět hodin. Hodinu navíc budu přirozeně věnovat meditaci. To bylo poprvé, co jsem se před Andym rozbrečela. Vypadal zaraženě a ptal se, co se stalo. Řekla jsem mu, že spánek je jediná část dne, kterou si opravdu užívám a při které nemusím myslet na to, na co myslím, a být v přítomném okamžiku. Prý je to normální, všechno se pořád mění a všechno, co přichází, je vítané. Ráno jsem si říkala, že už mám jen pět nocí do konce, ale po schůzce jsem to přeformulovala na „ještě pět nocí do konce“!

Den sedmnáctý: L. už nemůžu koukat ani do očí. Nikomu nemůžu koukat ani do očí. Nesmím chodit do meditační místnosti, musím být stále ve svém pokoji. Dneska můžu spát jen čtyři hodiny, protože do konce zbývají už jen čtyři dny. Aspoň jsem se nerozbrečela, když mi to Andy říkal, včera to byl takový malý zanedbatelný pláč, který se nebude opakovat. Čtyři dny to vydržím!

Den osmnáctý: Pozitivní je, že teď už medituji hodinu ve stoje a hodinu v sedě, takže mi ten čas báječně rychle utíká. Snad bude takhle utíkat i nadále, protože dneska nejdu spát vůbec. Taky se nesmím sprchovat. První úkol, který mi nedělá sebemenší potíže. Na táboře se nesprchuji i pár dní v kuse a teď se konečně ukázalo, k čemu takhle náročná příprava byla. Usínám ve stoje, usínám v sedě, usínám při meditaci i o přestávkách. Chci spát!

Den devatenáctý: Je ze mě chodící zombie. Ráno jsem si uvědomila, že emoce už nepřicházejí s takovou razancí jako na začátku, většinou jsem v neutrální hladině a cítím jen únavu. Sice mám pocit, že už nikdy nebudu prožívat štěstí a radost jako „před chrámem“, ale i strach a úzkost se obrousily na dvě malé kuličky v mém břiše, které občas zmizí. Dělám si naděje a očekávám, že do konce už se nic velkého nestane. Očekávání, předpokládání, plánování. Hned odpoledne to přišlo. Do teď jsem prožívala jen emoce, které se objevují i v mém každodenním počínání. Ale dneska jsem se vrátila do puberty a cítila tu typicky pubertální emoci naprosto nezvládnuté existence, pocit, že se mi vůbec nic nedaří, nezvládám ani jednu z oblastí svého děsného života a jsem absolutní nula. No, překvapilo mě to. Andy mě našel úplně rozloženou na podlaze mého pokoje po třech hodinách hlasitých vzlyků, během kterých jsem nemohla už ani meditovat (protože když se cítíte neschopní cokoliv dělat, je pro vás hodinová meditace něco nepředstavitelného). Jako vždycky mi můj milovaný učitel připomněl, že se krásně čistím a že právě proto jsme ke konci pobytu vystaveni nadměrné zátěži. Abychom si stihli vyčistit co nejvíc věcí. A pak, všechno je vítané. Po dvaceti minutách jsem se smála s ním. Vyčerpaná, ale šťastná, že už neležím na podlaze a dokážu se alespoň vysmrkat.

Den dvacátý první, den odjezdu: Tři probdělé dny a noci bez sprchy v tropech. Dvacet jedna dní dodržování všech pravidel. Více méně. První oběd s L. Mluvím s ním a máme to povolené od Andyho. Po obědě si jdeme slavnostně koupit nanuka s oříšky. Cestou mi dá pusu na tvář. Je to ta nejkrásnější pusa, jakou jsem od něj kdy dostala.

Procházet fotogalerii