La ciudad perdida, které místní kmeny nazývají Teyuna, nebo Posvátné město, postavil původní kmen Tayronů asi v roce 800. Příchod španělských dobyvatelů ale znamenal pro tayronskou kulturu zánik a město během staletí pohltila džungle. Objeveno bylo až v roce 1972 lupiči pokladů, kteří náhodou nalezli kamenné schody vedoucí nahoru. Sto šedesát devět teras zasazených do úbočí hory a všudypřítomné zlato a památky pro ně představovaly neodolatelnou příležitost k rabování a následnému prodeji historických předmětů. Kolumbijské úřady se o archeologické památce dozvěděly až o tři roky později, když se na místním černém trhu začaly objevovat předměty z tohoto místa. Místní kmeny o městě věděly už mnohem dřív, ale jeho existenci držely v tajnosti právě z obav o zničení nebo zaplavení turisty. V současné době si turisté musí vybrat jednu z pěti cestovních kanceláří, které trek do města zprostředkovávají. Turisté jsou většinou zahraniční nadšenci, pro místní je trek velmi drahý. Když už si ho mohou dovolit zaplatit, většinou cestu vzdají kvůli náročnému čtyř až šestidennímu průchodu džunglí. V současné době jsou po cestě strategicky rozmístěny kempy, do kterých je přivedena voda a elektřina. Jídlo je do kempů transportováno mulami, které absolvují stejnou trasu jako turisté. Stejně tak kuchař, který jde vždy celou cestu před skupinou a připravuje všechna jídla. V osmdesátých letech, kdy se tady turistický ruch teprve rozjížděl, byl trek koncipován na šest až osm dní a návštěvníci si museli nést všechno na zádech: jídlo, oblečení, pití i hamaku na spaní. Od té doby se celý koncept velmi zjednodušil a my jsme se tešili na romantickou procházku v přírodě.
Den 0: Velkolepé přípravy. Den předem jsme balili naše batohy tak, abychom si na čtyřdenní výlet do džungle brali co nejméně věcí. Vše jsme si pečlivě rozmysleli, naplánovali, třikrát přebalili, a to jen proto, abychom už druhý den zjistili, že věcí máme směšně hodně a některé nám přesto chybí. Dělejte si plány, Boha to vždycky dobře pobaví.
Den 1: Sraz v půl deváté v agentuře WIWA Tour, které jsme štědře zaplatili za to, abychom v džungli neskončili jako potrava dravé zvěře. Naše osmičlenná skupina složená ze dvou Francouzů, dvou Španělů, Němce, Američana a dvou Čechů, se od začátku jevila akceschopně, což mi později zachránilo velkou část mého duševního i fyzického zdraví. Jako jediné národnosti nám nikdo jiný nerozumněl, věděli jsme, že až bude nejhůř, budeme moct sprostě nadávat a nikdo se na nás nebude dívat pohoršeně. Po třech hodinách jízdy plné živočisného sbližování v autě, které bylo vzhledem k počtu osob rozhodně předimenzované, jsme dorazili do základního tábora. Dostali jsme výborný oběd a měli šanci pozorovat skupiny vracející se ze Ztraceného města zpět. Už tohle nám mělo napovědět, kam jsme se to vlastně upsali. Jak jsem se ale později dozvěděla, každý z nás si tehdy říkal, že on je přeci dobře fyzicky připraven a takhle na konci cesty rozhodně vypadat nebude (tato domněnka se jako jediná ukázala správná, po návratu jsme totiž všichni vypadali mnohem hůř).
Vyrážíme ostrým pochodem po široké prašné cestě a před námi se otevírají první panoramata pohoří Sierra Nevada de Santa Marta. Samozřejmě je nesnesitelné vedro, všude komáři a většinu dne trávíme výstupem, ale jsme rádi, že budeme mít alespoň část z celkových tří tisíc výškových metrů za sebou. Do prvního kempu dorážíme s L. mezi prvními, dáváme si osvěžující studenou sprchu, výbornou večeři a pak už utužujeme vztahy s ostatními členy naší skupiny karetní hrou Asshole.
Během hry jsme si s L. v rychlosti vyjasňovali pravidla v češtině a Němec Michael udělal osudovou chybu, když v angličtině navázal plynule na naši konverzaci a my tak odhalili skutečnost, že je poloviční Čech. Prý se celý den bavil našimi roztomilými konverzacemi a snažil se své tajemství udržet co nejdéle.
První den za námi, rozhodně nejsme nejpomalejší, ty další tři zvládneme minimálně s úsměvem na rtech.
Den 2: Budíček v pět hodin, snídaně v půl šesté, balení a odchod v šest. Všichni jsme plni mladického elánu připraveni už před šestou a vyrážíme vstříc novým zážitkům. Náš průvodce Rafael je zároveň součástí kmene Wiwa a žije v jedné z vesnic cestou do Ztraceného města. Každý z místních kmenů (Wiwa, Kogui, Arhuaco a Konkuamo) mluví svým vlastním jazykem, ale Rafael umí i španělsky. Do angličtiny nám překládá Viktor, dvacetiletý mladík původem z Venezuely, oběma vděčím za mnohé. Cesta se zužuje, terén se stává náročnějším a horka i komárů přibývá. Dopoledne nás čeká těžký rozblácený výstup a sestup, do dalšího kempu dorážíme těsně před obědem značně vyčerpaní, poštípaní, hladoví, žízniví, ale šťastní, protože máme slíbenou zastávku u posvátného vodopádu i s koupáním.
Po obědě nám Rafeal sděluje profil odpolední čtyřhodinové cesty a všichni začínáme na budoucnost hledět s obavami. Spousta výškových metrů nahoru i dolů, velmi náročný terén a slunce v nadhlavníku. Po příchodu do dalšího kempu šetříme energii jen na ty nejnutnější činnosti: jídlo, sprcha, ti odvážnější z nás půl hodina karetních her a odchod do postelí. Rafeal po shlédnutí našich výrazů už ani nenaléhá, abychom šli spát včas. Jdeme ještě před večerkou a nikdo nemá problém s usínáním.
Den 3: Po příliš krátké noci budíček v pět hodin. Bolest celého těla, všude štípance. V agentuře nám bylo doporučeno, že nemá cenu si s sebou brát víc neže jednu sadu oblečení na chůzi. Ráno si naše oblečení bereme tudíž už potřetí, a ačkoliv si L. své tričko po prvním dnu přepral (a samozřejmě mu kvůli vysoké vlhkosti přes noc vůbec neuschlo), oběma se nám chce během oblékání zvracet. Smrdíme jako prasata. Španělé, kteří si vzali čisté tričko na každý den, na tom nejsou o nic lépe. Během dne se několikrát převlékají do suchého - bláhovost! Odchod se ze šesté posunuje o čtvrt hodiny, nikdo z nás není schopen si sbalit a být včas připraven. Matně se mi vybavují výrazy lidí z prvního dne, konečně za nimi vidím konkrétní příběh a fyzický a mentální výkon. I přesto máme úsměv na tváři, blížíme se totiž k cíli naší cesty.
Už za sebou máme přechod několika mostů, ale ten poslední ještě nestihli postavit. Brodíme se tedy řekou a v nejhlubším místě odoláváme silnému proudu. Před námi už jsou jen kamenné schody strmě stoupající o dvě stě výškových mětrů. Zdoláváme je s vypětím posledních sil. Před vstupem dostáváme pas do Ztraceného města a do něj památeční razítko. Pak následuje očišťující rituál, do lístků koky promítneme všechny naše obavy, strachy a negativní myšlenky, teprve pak můžeme vstoupit. Další dvě hodiny chodíme po přístupné části Ztraceného města, užíváme si pozitivní energii, kterou tohle místo bezesporu oplývá, a nemůžeme se nabažit absolutního bytí v přírodě a v souladu s ní. Rafael nám vysvětluje, že původní kmeny, které město obývaly, stále žijí hluboko v džungli, disponují velkou moudrostí a těm nejmoudřejším z indiánů se občas ukazují. Procházíme kolem chýše náčelníka kmene Wiwa. Mamo bohužel není přítomem, setkáváme se tedy s nejvýše postavenou ženou kmene Sagou. Ostatní členové kmene Wiwa žijí mimo Ztracené město.
Cesta zpět po kamenných schodech, řekou a do kempu na oběd. Po obědě si až příliš bolestně uvědomujeme, že na cestu zpět máme jen dnešní a zítřejší půl den. Balíme si zbytek věcí, které jsme si s sebou nevzali do Ztraceného města, a vyrážíme nazpátek. Po vyčerpávajícím a dlouhém odpoledni dorážíme těsně před setměním do kempu. Pro náš stupeň vyčerpání už nemáme pojmenování, nikdo z nás si neumí představit zítřejší poslední část cesty. Hledáme zbytky energie na jídlo, sprchu a večerní krátkou přednášku o kmenových zvycích týkajících se výběru partnera.
Den 4: Nikdo se nebudí před budíčkem, všichni mají zpoždění už na snídani. Chceme spát, mít na sobě čisté oblečení a být pokud možno mimo džungli. Smrdíme tak, že se vedle sebe stydíme sedět na snídani - hlavně Češi (rozumněj Bety a Láďa). Vyrážíme s půlhodinovým zpožděním. Přesvědčím se jen k tomu, abych všechny své viditelné části namazala opalovacím krémem, ale použití repelentu vzdávám (což se později ukáže jako rozhodnutí, na základě kterého si všichni Kolumbijci jednoduše domyslí, že jsem strávila nějaký čas v džungli). S největším sebezapřením vyrážíme na poslední část naší cesty, ale ukazuje se, že ty nejhorší úseky jsme z paměti vytěsnili a stále máme ještě velký kus před sebou. Kolem jedné hodiny přicházíme do základního tábora, kde nás vyzvedne auto. Čtyři dny. Šedesát kilometrů. Tři tisíce výškových metrů. Jsme sebe velmi pyšní, dokázali jsme to!
Až půjdete do Ztraceného města a vyberete si čtyřdenní, tedy nejkratší variantu pochodu, váš příběh může vypadat třeba takhle. Ale ten náš byl poznámenán jedním nevinným zásahem džungle, mou nepozorností a velkou vůlí všech našich členů.
Den 2: Dopoledne scházíme poslední kopec před obědem, já špatně došlapuji a padám na kámen. Velká bolest v levé noze, která trochu polevuje koupelí pod studeným vodopádem. Ačkoli mám během oběda na noze led, nárt mi otéká, červená a fialoví. Emilian, jeden z Francouzů, se chopí iniciativy a nohu mi zafixuje - živí se jako fyzioterapeut. Viktor mi půjčuje svoje náhradní boty, do kterých se vejdu i s obvázaným chodidlem. Emilian dopuručuje klid, ale já chci za každou cenu pokračovat. Rafael mi shání dvě hole. Sam, kterému se o hodinu dřív rozbilo poutko u jeho vaku, si bere můj batoh a L. bere do svého naše věci na další den a půl. Na nohu vlastně nemohu došlápnout, ale s pomocí holí se kulhám daleko za ostatními. L. jde se mnou a povzbuzuje mě. Po příchodu do dalšího kepmu pláču bolestí a vyčerpáním a L. mi dodává odvahu do dalších dní.
Den 3: Při přechodu řeky se mnou ošklivě smýkne proud a já jsem si jistá, že teď už neudělám ani krok. Ale být částečně imobilní v kolumbijské džungli není to samé jako být částečně imobilní v Krkonoších. Do džungle pro mě nepřiletí vrtulník horské služby. A pak, jsem těsně pod vrcholem. Schody do Ztraceného města vylézám po kolenou, Rafeal mi nese hole a L. pití. Bez pomoci ostatních bych byla vyřízená. Odpoledne postupuji jen pomalu a s velkými bolestmi. Vzpruží mě až uvědomění, že za půl druhé hodiny se stmívá. Ignoruji bolest a únavu a jdeme s L. normálním tempem. Po příchodu si sundavám boty. Jsou o dvě čísla větší a mají jednu úžasnou superschopnost: dělat opravdu pořádné puchýře. Ten největší je velký jako padesátikoruna. Večer trávíme velkou poradou, jak je nejlépe ošetřit tak, abych zítra mohla pokračovat. Emilian navrhuje prošít je, Marta přináší speciální náplast a Simon už se těší, jak bude Sam při propichování omdlévat. Každý si chce prosadit právě svoje řešení, ale všechny rázně utne Rafael, který přináší rostlinu s trny s prý léčivými účinky. Dávám skupině hlasovat o tom, zda se mám svěřit do rukou tradiční indiánské medicíny. Risknu to. Rafael mi puchýře propichuje trnem, naštěstí souhlasí s následnou dezinfekcí. Večer mi nohu ještě velmi jemně promasíruje tradičním způsobem léčby jeho kmene.
Den 4: Po probuzení nemohu na nohu ani došlápnout, ale po zafixování a dalších dvaceti minutách se mi daří ji rozchodit. Pomalu postupuji za ostatními, ale kupodivu nemají už takový náskok jako předchozí den. Dojdeme k místu, odkud jezdí indiáni na mulách, ale příliš se bojím jízdy v sedle v nerovném terénu a volím chůzi. Dojdeme k místu, odkud jezdí domorodci na motorkách, ale máme před sebou tu nejsnažší část cesty a volím chůzi. Všichni mi fandí, L. a Sam nesou všechny moje věci. Já nesu jen sama sebe, takže pohodička. Přicházím do základního tábora. Jsem velmi vděčná džungli a celé naší skupině, která mi umožnila posunout hranice mých zážitků.
Ve městě je noha stále ještě ošklivě nateklá a hraje všemi barvami. Jedeme do nemocnice. Diagnóza: zlomenina 5. nártní kosti, sádra na tři týdny. Na ortopeda se usmívám, protože vím, že mi konečně zakáže chodit a já ho poslechnu:)
