Výlet na Filipíny a do Indonésie je naše třetí velká společná cesta. Do naší první cílové destinace jsme se rezervovaně těšili, ovšem ještě než jsme se začali vyrovnávat s rozdílnou asijskou kulturou a naším svérázným stylem cestování, čekal nás luxus v podobě dvou letadel a domovského letiště v Doha společnosti Quatar Airways. Považte sami, kdo jiný by v předvečer tak významné události, jakou mistrovství světa ve fotbalu bezesporu je, podával na svých letech výborné jídlo včetně dezertů posypaných zeleným cukrem, kde se ukrývá fotbalový míč z bílé čokolády, nebo puding s marcipánovým dresem s nápisem: Fifa 2022 Quatar. Pravděpodobně nemusím dodávat, že veškeré jídlo, uniformy letušek i hodinky stevardů byly úžasně luxusní.
Na letišti v Doha jsme nakonec odolali hodinkám značky Hublot i tomu sporťáku McLaren (cestovat po asijských cestách v takovém autě by totiž bylo velmi nepraktické), zato jsme mohli obdivovat arabské ženy, kterým z nikábu koukala jen kabelka, jejíž cena je srovnatelná s částkou, kterou plánujeme utratit za náš výlet.
Během osmihodinového přestupu jsme si chtěli alespoň v obrysech načrtnout celé naše tři týdny na Filipínách, ale ukázalo se, že vybrat z tisíce ostrovů těch pár "správných" bude poněkud složitější úkol. Nicméně ze všech informací, které jsme načerpali o Manile, jsme usoudili, že tam nebudeme chtít zůstávat ani o minutu déle, než to bude nutné.
Po příletu na manilské letiště jsme si hned všimli rozdílu mezi katarskými a filipínskými záchody a jejich frekvencí úklidu, ale na druhou stranu jsme museli obdivovat úžasnou vstřícnost všech Filipínců. Vlastně, ukázalo se, že když jste blondýna z Evropy, tak se vás ten imigrační úředník na nic neptá a všemi bezpečnostními rámy projdete bez problémů. Ovšem když jste - sice dost sexy, ale přeci jen muž z Evropy - ten imigrační úředník vás nejdříve pošle vyplnit elektronickou aplikaci, zatímco většinu údajů k vyplnění má vaše manželka (která na vás nervózně čeká za přepážkou a nemůže se už vrátit), a pak se vás podezřele vyptává na nejen první, ale i druhé a třetí místo pobytu, což jsme ani v těch osmi hodinách naplánovat nestihli... Dopadlo to dobře. L. asi zapůsobil svým šarmem nebo pomohlo to, že jsem se svým nejširším úsměvem za přepážkou poprosila uniformovaného pracovníka s tím, že potřebuji pomoct zachránit svého manžela!
Výstup v Manile. Všude spousta troubení, nezdravého vzduchu a taxikářů, kteří by nám nejradši prodali vlastní babičku. Jeden přes druhého na nás pokřikují a tvrdí nám, že je to všude moc daleko nebo tam nevede žádná pěší cesta. My se ale naučili nevzdávat se zbytečně předčasně, s trochou (mých) obav jsme se z letiště vydali po neosvětlené silnici kamsi, kde jsme tušili hromadnou dopravu využívanou Filipínci. První jízda v místním malém autobuse zvaném Jeepney. Jízda v nadzemním metru s přestupem (prošli jsme šesti bezpečnostními rámy, zeptali jsme se jedenácti lidí na systém metra a správný směr a nepotkali přitom žádného cizince!). Odměnou nám bylo po jízdě nočním autobusem horské městečko Banaue, kde jsme prožili příštích pár perfektních dnů.
