Na Filipínách musí mít člověk dost času na všechno, co dělá - jízdu na motorce po přeplněném centru města, při objednávání jídla v turistické restauraci i při čekání na zpožděné letadlo. Jedno takové nás mělo dopravit na Palawan, další ostrovní zastávku na naší cestě. Nakonec jsme o několik hodin později, než bylo původně v plánu, dorazili, odbyli si klasické odmítací kolečko s taxikáři a jeden moc hodný nás odvezl do velmi příjemného ubytování v hlavním městě Puerto Princesa.
Jestli vás mate ten španělský název stejně jako nás, nenechte se mýlit. Filipíny úpěly tři století pod nadvládou Španělska, po získání nezávislosti roku 1898 ji opět ztratily anexií USA. Opětovná nezávislost ale Filipínám nezabránila ponechat si (naštěstí) jako úřední jazyk angličtinu a (bohužel) zálibu v jídlech rychlého občerstvení a palačinkách. Hispánskou kulturu jsme tu zatím pocítili právě jen prostřednictvím některých názvů a dvou turistů z Kanárských ostrovů.
Příští den jsme odmítli pro turisty pořádaný zájezd do 70 km vzdálené vesnice Sabang a na další přírodní div zapsaný na seznamu UNESCO jsme se zajeli podívat na skútrech. Vesnička Sabang by skýtala pár chatrčí a jednu "filipínsky obyčejnou" pláž, ale díky podzemní řece dlouhé 8 kilometrů se tam mimo jiné nachází perfektně zorganizovaný přístav, několik cestovních kanceláří a restaurace s cenami srovnatelnými s Black Dogem. Nicméně plavit se řekou na malé loďce v úplné tmě jen s dalšími šesti lidmi, poslouchat zvuky netopýrů a dívat se za svitem baterky kormidelníka na všechny nádherné krápníky a nemoct mimo jiné ani promluvit, aby nebyl narušen úzkostlivě střežený ekosystém celého podzemního komplexu, je opravdu zážitek.
Přesun do El Nida. Původně avizovaná šestihodinová cesta trvala jen čtyři i s třicetiminutovou pauzou na jídlo. Bohužel jsme s L. seděli na předním sedadle dodávky a viděli tak všechny přejeté děti, psy i motorky naším šíleným řidičem. (Ve skutečnosti nikoho nepřejel, ale jízda hrůzy to tedy byla!)
El Nido, v překladu: JESTLI-JSI-BOHATÝ-TURISTA-OCHOTNÝ-UTRATIT-NEMORÁLNĚ-HODNĚ-PENĚZ-JSI-VÍTÁN, místo, kde jsme na první pohled neměli co dělat. Aby byl náš sebemrskačský zážitek úplný, vydali jsme se na jednodenní projížďku lodí po místních malebných plážích. Nebudu vás unavovat historkami o tom, jak jsme čekali ve frontě po pás v moři, abychom mohli vstoupit do tajné laguny, pokochat se pár minut zkalenou vodou a vystát frontu zpátky, nebo plavat jen na jedné části vyhlášené pláže, protože na další bylo z nepochopitelných důvodů plavání zakázáno. Radši se podělím o to, že když jsme si o den později půjčili skútr a dojeli na náhodnou pláž po neuvěřitelně rozbité a neudržované cestě, pochopili jsme, že pláže na Palawanu jsou dokonale nádherné místo se spoustou písku, palem, skal všude kolem a tou správnou barvou moře, která se vyjímá v katalozích všech cestovních kanceláří s dobrým marketingem. A nebyla to jen dokonalá fotka, ale dokonale reálná pláž, kterou jsme měli sami pro sebe.
Povzbuzena představou o tom, jak krásně může na Palawanu být, nechala jsem se zlákat k jednodennímu potápění s jednou z místních profi potápěčských společností. L. měl radost jak malý kluk. Po překonání lehčí mořské nemoci (lehčí, protože tentokrát jsem nezvracela) při jízdě na první ponor jsem byla trochu nedočkavá a nesvá, ale nakonec jsme ten den oba zvládli ponory tři a naše nejhlubší místo bylo kolem šestnácti metrů. Za normálních okolností bychom ocenili hlavně to, že nám někdo naservíroval skvělý oběd. Ale sami jsme se přesvědčili, že příroda na Palawanu je čarokrásná nad mořem a pod hladinou ještě mnohem úchvatnější. Tisíce korálů, zajímavých podmořských rostlin a duhových rybek všech barev a velikostí. Setkání s mořskou želvou udělalo náš třetí ponor nezapomenutelným a radost z toho, že se od nás nechala krmit, nezkazila ani informace, že se na tomhle místě vyskytuje pravidelně právě kvůli potapěčům lačnícím po tom ji nasytit. Inu, ukazuje se, že i želvy mohou lehce podlehnout svodům turismu!
