Uf, konečně máme znovu dostatek energie zaznamenat události posledního týdne. Tři dny na trase Siargao - Surigao - Cebu - Manila - Jakarta - Denpasar - Lombok. Jestliže o Filipíncích tvrdíme, že jsou velmi vstřícní a milí, o Indonésanech musíme mluvit jen v superlativech. Od prvního přistání na jávské půdě se potkáváme s usměvavými a ochotnými lidmi. Výjimku jako vždy tvoří taxikáři, kteří na indonéském ostrově Lombok dotáhli své triky k dokonalosti vytvořením místního gangu. Když jsme si k přesunu do naší cílové stanice nevybrali jednoho z jeho členů, náš taxikář musel jako výpalné zaplatit šestinu naší dohodnuté ceny. Bylo nám ho trochu líto, obzvlášť když nás bezpečně dopravil do sedmdesát kilometrů vzdálené horské vesnice Senaru.
Plán byl jednoduchý a jasný. Půjčit si v Senaru stan a spacáky, ve dvou dnech si udělat výlet do národního parku Gunung Rinjani, jehož součástí je 230 metrů hluboké kráterové jezero ve zhruba dvou tisících metrech nad mořem. Brnkačka. Jenže všichni obyvatelé Senaru, od kterých bychom rádi zjistili informace ohledně nejlepší cesty, nám říkali, že bez místního průvodce se to nedá zvládnout. A taky že je pohyb po parku na vlastní pěst nelegální. Jak jsme později zjistili, všichni byli zaměstnanci/naháněči některé z místních cestovek. Ač neradi, přistoupili jsme na místní pravidla a přihlásili se na třídenní výlet, jehož součástí byl i výstup na vrchol hory Rinjani tyčící se majestátně nad kráterovým jezerem.
Jihoafričani Tandy a Greg, Švýcarka Carla, místní průvodce Hirzan a tři nosiči zajišťující spánek a výživné a chutné jídlo, jak jsme alespoň před začátkem expedice doufali. První den nás vyzvedává auto až v osm hodin v našem ubytku. Na naše argumenty, že je to pozdě, že do hor se vyráží mnohem dříve, nikdo nereaguje. Ještě k tomu nemáme správnou obuv do hor. Jsme za potížisty. Cestou k výchozímu bodu zastavujeme a procházíme povinnou lékařskou prohlídkou, měří nám tep, tlak a saturaci. Kéž by tak chtěli měřit, jak moc je každý zájemce o výstup fit... Ale o tom zatím nemáme ani tušení.
Vyrážíme plni sil a optimismu, je to taková hezká procházka přírodou. Hůlky nám dost pomáhají, L. jde dokonce za začátku v sandálech. Na prvním obědovém stanovišti utužujeme vztahy naší skupiny, když nás Tandy a Greg učí jihoafrickou karetní hru Yanif. Odpoledne nás čeká výstup do 2 500 m. n. m. Předháníme se s L. a s dalšími rychlíky z ostatních skupin a s úsměvem na rtech dorážíme na místo, kde strávíme první noc. Brnkačka.
Ráno vstáváme ve dvě, naplánovaný start v půl třetí. Posunuli bychom to s L. minimálně o půl hodiny dříve s ohledem na to, co všechno nás druhý den čeká. Podle plánu máme před rozedněním dorazit na vrchol, zůstat zde zhruba půl hodiny a užít si východ slunce. Půl hodiny na vrcholu? V žádném filmu z Himalájí jsme ještě neviděli, aby na nějakém vrcholu trávili horolezci půl hodiny. Hirzan jen krčí rameny, že prý můžeme jít i dřív. Jsme za potížisty.
Překonáváme písčitou část, kamenné schody, pohodlnou cestičku z hlíny a opět nekonečně dlouhé písčité stoupání vedoucí strmě vzhůru. Nekonečně dlouhé zejména proto, že kvůli tmě nevidíme na vrchol. S prvními paprsky slunce si už užíváme ohromující výhled z výšky 3 726 m. n. m. z vrcholu hory Rinjany, druhé nejvyšší hory v Indonésii. Cestou zpátky těsně pod vrcholem potkáváme plačícího muže z Indonésie, jehož celoživotním snem bylo horu pokořit. Během chůze k našim stanům žasneme nad pruhem mraků, na který koukáme zhora, nad velikostí sopečného kráteru s jezerem a další aktivní sopkou uvnitř i nad mnoha různými barvami, kterými oplývají všechny okolní plochy včetně žlutě zbarvené sirnaté vody. Bezpochyby je tohle vrchol celého výletu. U stanů čekáme s Carlou další hodinu na zbytek výpravy a přemýšlíme o výhodách cestování ve dvou.
Dalších deset hodin chůze převážně dolů nás utvrdí v názoru, že vzhůru to jde samo, dolů až zas tolik ne. Poslední část cesty druhého dne jdeme jen s vypětím zbytku našich sil. Úbočí hory je kluzké a úzká stezka ne vždy úplně bezpečná. K druhému stanovému místu scházíme vyschlou řekou po velkých kamenech a cesta tomu už raději ani neříkáme.
Rádi bychom se s váme podělili o to, jak jsme stejně jako ve Ztraceném městě v Kolumbii dostávali chutnou a vyváženou stravu plnou energie na další pochod. Ale Indonésané se beze zbytku drželi své národní tradice a všechno jídlo nám s láskou smažili. Ke svačinám jsme místo ovoce dostávali ty nejlevnější sušenky z umělé hmoty parodující čokoládu. To způsobilo, že jsme druhý večer povečeřeli každý ve svém stanu, zavrhli karetní hry a modlili se, ať s čůráním vydržíme až do rána. Protože vylézt ze stanu pro nás byl nadlidský úkol.
Třetí den ale začal o poznání pozitivněji. Sice se smaženými banány v odporných palačinkách, zato s příslibem, že poslední čtyři hodiny chůze už budou v jednodušším terénu. S díky jsme odmítli poslední oběd a před dvanáctou už šťastně čekali ve vesnici Torean na auto, které nás mělo vyzvednout. S radostí jsme si gratulovali a byli rádi za úspěšné pokoření všech postupových bodů. Při loučení jsme se beze slov shodli na tom, že objímání necháme na příště. Přeci jen jsme naše trika měli zpocená zhruba třicetkrát. 3 dny, 35 kilomentrů, 3 700 metrů převýšení. Spousta sradny s ostatními a velká fyzická a morální síla L., který nás všechny strčil do kapsy svou neoddiskutovatelnou fyzičkou, ačkoli byl o patnáct let starší než nejmladší účastník naší suity.
Po návratu do civilizace přesun na jih ostrova Lombok. S výběrem našeho ubytování pomohl fakt, že majitel hostelu je v Kanadě vystudovaný inženýr chemie s vášní pro 3D tiskárny. Tu svou si už před pár lety pořídil z Čech od světově úspěšné firmy Průša research (ta nás neplatí). Lepší podmínky pro zotavení jsme si, uznejte sami, ani nemohli přát. Dáváme se dohromady, moje nohy většinou odpočívají v moři, ty L. na surfu, a pomalu plánujeme poslední týden naší pohodové a odpočinkové dovolené. Brnkačka.
