Jasně, začínáme si postupně zvykat na neustálé troubení a zmatenou dopravu. Dokonce už zvládneme přejít silnici do několika minut, před pár týdny nám to nezřídka trvalo déle. Ale ještě jsme si, tedy hlavně já, nezvykli na drsné obchodní triky a vyjednávací taktiky, které mají za cíl dát místním vydělat a nás ožebračit. Už jsem se smířila s tím, že to tak prostě je, ale pořád si většinu takových pokusů beru dost osobně. Což má za následek hlavně situace, ve kterých Vietnamci vypadají zmateně a L. krčí rameny a omluvně se usmívá. Taxikáři, kteří nám tvrdí, že do naší další destinace je to pětkrát dál než ve skutečnosti, už bereme jako kolorit a standartní součást všech našich přesunů z místa na místo. Ale na Quan Lan, nádherném ostrově plném písku, jsme se setkali s úplně novými postupy.
Místní restaurace i hotely zely prázdnotou, protože turistická sezóna, během které se na ostrov sjíždějí hlavně Vietnamci, je v nedohlednu. Přesto se ale místňáci snažili. Abychom usmlouvali cenu ubytování na přijatelnou, museli jsme opět zvolit naši osvědčenou taktiku: smlouvat a v případě neuspokojivého výsledku odcházet. Naštěstí to zabralo. Když jsme ale po příchodu do restaurace dostali jídelní lístek, jenž byl v angličtině a s třikrát vyššími cenami než je obvyklé, ozvala jsem se. Ptala jsem se vrchního, zda si je jistý, že nám dal správnou verzi a zda ceny platí. Po jeho přikývnutí jsem se na něj mile usmála, konstatovala, že na to nemáme, a elegantně z restaurace odkráčela. Podle verze L. to ale ve skutečnosti vypadalo tak, že jsem svoji otázku procedila skrz zaťaté zuby, pak jsem se zatvářila nanejvýš nebezpečně, mrskla jídelákem o stůl a vymrštila se ze židle, aniž bych se na vrchní nebo kohokoliv dalšího z personálu podívala. Naše verze se prokazatelně shodují jen v tom, že jsem z restaurace odešla chvíli po příchodu. Objetivně musím uznat, že hned v zápětí jsme si uvědomili, že ceny jsou tu s ostrovní přirážkou a vlastně tak moc přemrštěné nebyly, ale já měla svůj dramatiký výstup a L. se pak celý večer pochechtával nad výrazy oněch číšníků.
Další epizoda se nám přihodila při přejezdu z ostrova zpátky do Hanoje. Na část cesty jsme si chytli autobus a zjistili si, že nás bude stát sto dvacet tisíc dongů. Už víme, že po nástupu do místního autobusu se nás má vždy ujmout stevard a vzít si od nás peníze. Tentokrát se to ale nestalo a my si říkali, jestli na nás(jediné bělochy v okolí provrtávané pohledy všech cestujících) náhodou nezapoměl. Na první zastávce nás ovšem poctil svoji návštěvou v úplně nejzadnější části autobusu řidič, který mezi cestující nikdy nechodí, a ukázal nám dvousetisícovou bankovku s tím, že mu máme zaplatit. My si tedy nechtěli hrát na nějaké přehnaně informované znalce vietnamského systému veřejné dopravy, ale taktně jsme mu naznačili, že mu rádi zaplatíme těch sto dvacet tisíc, protože tolik platí i ostatní. Chvíli na nás drsně gestikuloval a pak ukázal ven - jako že si máme sbalit své ctěné zadnice a batoh a odporoučet se. Pokrčila jsem rameny a připravila se na předčasný výsadek, když v tom pokýval hlavou a odsouhlasil námi navrženou částku. Japonci by jistojistě konstatovali, že ztratil tvář, ale my jsme byli rádi, že jsme nemuseli vymýšlet alternativní způsoby dopravy a stihli navazující vlak.
Jinak byl náš pobyt na ostrově prodchnut veskrze pozitivními zážitky. Poté, co jsme si vypůjčili zcela zrezivělá kola, o jejichž ceně půjčovného nechtěla majitelka smlouvat a tvrdila nám, že rozhodně přežijí náš jednodenní výlet(podle nás přežili už Vietnamskou válku, takže jsme s ní vlastně museli souhlasit), jsme si ostrov projeli od začátku do konce a od konce na začátek, našli pár krásných pláží, přírodu podobnou té naší, a přesto cize okouzlující, a zamávali všem dětem po cestě.
Ale k něčemu se vám musíme přiznat. Na taxikáře, hoteliéry i řidiče si klidně troufneme, ale když se nám do cesty postavil dospělý býk a výhružně na nás zazíral, usoudili jsme, že to s tou naší odvahou tak slavné nebude, a obešli ho velkým obloukem.
 |
 |
|
|
|
|
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |