Hlavní města jihovýchodní Asie nenavštěvujeme proto, že jsme městské typy (já nesnáším hlasitou hudbu a neonové poutače, L. zase předimenzovanou dopravu a spoustu lidí), ale hlavně proto, abychom získali alespoň základní zeměpisné znalosti, k nimž jména metropolí neoddiskutovatelně patří. Ráda bych si myslela, že když už jsme místo jednou navštívili, vryje se nám jeho název do paměti. No, návštěva hlavního města Kambodži se vymyká všem pravidlům. I poté, co jsme ve Phnom Penhu strávili pár dnů, si pořád nejsem jistá správným pravopisem.
Co se nám ovšem do paměti nesmazatelně vrylo, jsou zážitky z míst dokumentujících nedávné historické události v Kambodži. Stát byl až do roku 1953 více či méně pod vlivem Francie. Ne že bych každému národu nepřála dostát svého svrchovaného práva na nezávislost, ale řekněme si otevřeně, že tady byly v posledních desetiletích nezávislost a řízení státu pojaté poněkud hrůzným způsobem. 1970 se dostal k moci generál Lon Nol a došlo ke státnímu převratu. Už v Saigonu jsme se také dozvěděli, že vietnamská válka zdaleka neprobíhala jen na území Vietnamu, ale Laos a Kambodža byly konfliktem také velmi zasaženy. Zároveň v zemi probíhala menší občanská válka s jednotkami Rudých Khmérů. Do vedení země se Rudým Khmérům podařilo prosadit o pět let později v roce 1975 s příslibem odstranění Lon Nola a celkové stabilizace země po všech ozbrojených konfliktech.
Rudí Khmérové v čele s Pol Potem byli u moci pouhé čtyři roky, během kterých stihli napáchat škody po celé zemi. Pol Pot se v současnosti řadí do společnosti zvučných jmen jako Hitler, Stalin a Lenin. Rudí Kmérové na začátku svého převratu obsadili hlavní město a pod záminkou bezpečnosti jeho obyvatel a rizika dalších amerických náletů se jim podařilo celý Phnom Penh čítající v té době několik miliónů obyvatel vylidnit za pouhé tři dny. Kdo odmítl nebo nemohl město opustit, byl na místě zastřelen. Při exkurzi jsem si tuhle pasáž musela na svém audio průvodci dvakrát přehrát, protože jsem nevěřila vlastním uším. Celý systém byl založen na zničení veškeré inteligence a lidí z měst. Všichni byli vyhnáni na venkov, museli se podílet na zemědělských činnostech za účelem zvýšení produkce rýže a majetek byl zabaven pro dobro všech (i příděly jídla byly po celé zemi přesně odměřované). A jako každý milý diktátor se i Pol Pot rozhodl mučit a popravovat odpůrce režimu, což mohl být kdokoli s vysokoškolským vzděláním, ale například i lidé, kteří nosili brýle.
Byli jsme se s L. podívat v S-21 Tuol Sleng, vězení, ve kterém bylo drženo a mučeno (někdy i umučeno) asi 30 000 lidí. Taková vězení se přirozeně nacházela po celé zemi. Většinu času stráveného uvnitř areálu mě bolelo břicho a několikrát jsme se oba málem rozbrečeli. Hrůzné podmínky věznění a mučení nejsou v diktátorských režimech nic neobvyklého, ale expozice detailně mapuje i události po pádu režimu. Až do devadesátých let byl Pol Pot podporován západními mocnostmi, které se tak stavěli proti komunistickému Vietnamu. Zvláštní kapitola je pak věnována výpravě ze Švédska, která zemi navštívila v době nejtvrdších represí, a jako správně fungující propaganda jí režim poskytl hmatatelné důkazy o tom, že celá země je v dobrých rukou a obyvatelstvu se dostává jen té nejlepší péče (režim sice nechal zavraždit všechny lékaře, ale jeho podporovatelé byli na nové lékaře vyškoleni za pouhé dva měsíce a kromě píchání injekcí se naučili i základní mučící techniky, anatomii pak probírali pomocí pitev živých vězňů). Ještě v devadesátých letech podávali členové švédské výpravy pozitivní svědectví o tehdejším fungování země a do současnosti přiznal jen jediný účastník, že se tehdy tak trochu zmýlili. Ostatní na své verzi milujícího vůdce národa trvají dodnes.
Na kole jsme dojeli na Vražedná pole (Killing fields), místo na okraji Phnom Penhu, kam byli převáženi vězni z S-21 za jediným účelem. Stejně jako Hitler přišel i Pol Pot na to, že zabíjení střelnými zbraněmi by se velmi prodražilo, ale zvolil poněkud méně humánní metodu zabíjení - podřezávání obětí ostrými hranami listů palem, umlácení holí nebo rozbíjení hlav o kmen stromu. Všechna vražedná pole zároveň ukrývají masové hroby a námi navštívená vysoký pomník, jež skrývá lebky všech nalezených obětí. Lebky jsou rozřazeny podle pohlaví, věku a způsobu zabití. Na místě jsou v současnosti kromě pomníku už jen informační tabule na místech, na nichž docházelo k vraždám. Všechny budovy byly po pádu režimu strženy. Návštěva vražedných polí nás zasáhla stejně jako vězení, kterým jsme měli možnost projít a na vlastní oči vidět, v jakých podmínkách byli lidé drženi.
V hlavním městě jsme ještě navštívili královský palác, který má sice moc hezké zahrady, ale Pražský hrad by podle mě soutěž o honosnější sídlo s přehledem vyhrál.
Už jsme v Kambodži skoro týden a pořád moc nechápu, jak je možné, že místní obyvatelé jsou stále tak milí a usměvaví (nesrovnatelně víc než Laové a upřímněji než Thajci i Vietnamci) i přesto, čím si země v uplynulých letech prošla včetně ztráty 2-3 miliónů lidí jen za Pol Potovi genocidy a občanské války trvající až do roku 1992, která na hrůzovládu plynule navázala. Možná právě proto.
Dokonce i tuk-tukáři jsou tu příjemnější než všude jinde.
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |
 |