Zastávka u moře po hlavním městě Mexico City byla citelná změna. Namísto chladnějších večerů určených spíše pro dlouhé kalhoty a mikinu jsem se ocitl na místě, kde si připadáte, jak kdyby na vás někdo foukal horký vzduch fénem. Po opuštění klimatizovaného autobusu jsem ze sebe rychle začal shazovat své svršky a hledal opalovací krém, sluneční brýle a klobouk. Poněvadž jsem neměl dopředu zamluvené žádné ubytování započal jsem v jeho hledání. Po dvou předchozích zkouškách jsem se rozhodl usadit ve třetím hotelu Roca Mar, kde byla moc příjemná paní na recepci působící dojmem vlastníka nemovitosti. Postupně jsem díky ní poznával spoustu nových španělských slovíček a ona na oplátku problémy běžného Čecha.
Ladislav začíná mít pocit, že přibývající věk vyžaduje vyšší komfort všeho a tak započala moje ubytovací anabáze. Po průzkumu pláže, místních restaurací se po první noci ukázalo, že můj pokoj je plný malých upírů, kteří mi pěkně pijou krev. Ochranná vrstva repelentu přes noc mi nepřišla příliš praktická a tak jsem poprosil zdvořilým způsobem, jak jen to španělsky umím nejlépe: "Quiero otro habitacion! Muchos mosquitos!" o jiný pokoj. Ten byl v patře, krásný, větší než první a dokonce s výhledem na moře směrem na jih. Ulevilo se mi: "Mám vyhráno!", říkal jsem si. Po prvním dni mi bylo jasné, že můj ubytovací standart dosažen nebyl, neboť komárů bylo sice méně, jenže jižní strana znamenala ještě více tepla. Beton rozpálený do desáté večer nedal člověku usnout. K radosti mé bytné, jsem tedy požádal o pokoj třetí. Ten již byl skoro bez chyby, bez komárů, chladnější, stropní větrák se však točil příliš pomalu. To jsem vyřešil prosbou o dodatečný větrák z druhého pokoje, který sice rachotil, ale jeho hluk byl pořád lepší, než to nesnesitelné vedro, které snad nemůže vydržet ani našinec. Bytné i mě se ulevilo, teď už mi jen zbývalo ji sdělit, že potřebuji po následujících 5 dní otevírat hotel v pět hodin ráno, neboť budu docházet na kurzy surfování a hotel tou dobou býval zamčený. Její zsinalá tvář, skleslost a drobné zívnutí pro mě znamenalo, že má Ladislav vyhráno! Dokonce jsem chvílemi při našich společných setkáních začínal mít pocit, jakoby se místy její úsměv vytrácel. Třešničkou na dortu pak byla moje poslední žádost o slevu, neboť jako vážený host, který si velmi váží pohostinnosti hotelu, bych si jí určitě zasloužil. Světe div se, Ladislav neskončil na ulici a navíc tu slevu dostal. Když tak nad tím přemýšlím zpětně, zdá se mi, a trochu mě i udivuje skutečnost, že mě paní po všech peripetiích nevyrazila. Vše se však v dobré zvrátilo a my se vždy potkávali s úsměvem na tváři a dokonce si většinou i vyměnili pár zdvořilostních frází.
V prvních dnech jsem si zarezervoval potápění ve škole Big Wave diving. Bylo to velice příjemné zpestření. Na ponor jsme se sešli ve složení čtyř žen a mě. Haleluja! Dvě ženy byly z Belgie, třetí jménem Dakota z USA a celou naši skupinu měla na starosti Viki. Vše se vedlo v pohodové atmosféře a my tak absolvovali celkem dva ponory s maximální hloubkou 17m. Moře bylo teplé, takže stačil 2mm wet suit. Viděli jsme celkem pestrou škálu ryb, zato mořské dno tolik zajímavostí neposkytovalo, jako jsem to viděl na jiných místech. Trochu jsem se potýkal s rýmou, což není na potápění zrovna ideální a tak my vyrovnání tlaku v uších trvalo delší dobu. Celkově se mi to moc líbilo a určitě bych doporučil tuto zkušenost.
Po potápění jsem si zaplatil kurz surfování. Potkal jsem během těch dní různé lidi, přičemž nejzajímavější byl pro mě Kanaďan Dave, který pracoval jako vývojář simulátorů pro piloty dopravních letadel. Surfování jinak probíhalo klidně, každý den cca hodinu a půl. Počítám, že v těch nejlepších dnech se mi povedlo chytit během této doby kolem šesti vln a pěkně se na nich povozit.
V galerii najdete i tři fotky focené cestou autobusem z Mexico City do Puerto Escondido z místa zvaného "La Ventosa". Jde o farmu větrných elektráren. Jedná se o rozsáhlý projekt nespočtu větrných elektráren, kterých si troufám tvrdit tam jsou minimálně stovky. Fotografie je nezachycují zdaleka všechny.
