24.03.2018 Mui Ne

Nočním vlakem do Hanoje, protože máme rádi vlaky. Městkou hromadnou dopravou na letiště, protože rádi cestujeme s místňáky. Na letišti zjistit, že letenky jsme sice objednali na dvacátého, ale dubna, takže zaplatit tu samou částku za přerezervování termínu, protože máme rádi aerolinky a chceme se s nimi podělit o co největší část našich úspor. Letadlem do Saigonu, protože vlaky nemáme rádi tak moc, abychom v nich trávili třicet čtyři hodin v kuse. Ze Saigonu rovnou k moři, protože nám pomalu vybledlo naše sexy opálení a museli jsme se z toho všeho vzpamatovat.

Už týden se flákáme u moře. Tedy, já se flákám a L. maká, ale o tom za chvíli. Mui Ne je malé turistické městečko na jihu Vietnamu asi pět hodin jízdy z Ho Chi Minhova města. Jsme tu hlavně proto, že leží na břehu moře a že tu fouká. V prvních pár dnech našeho pobytu jsme si vytvořili ustálené opakující se rituály - chození do místní skvělé restaurace třikrát denně, ranní běh a odpolední moře. Odpoledne jsme pravidelně míjeli hippie pána, který blízko pláže prodává šperky z kamenů. Spekulovali jsme nad tím, kolik si může takovou činností vydělat, a mluvili o tom, logicky, procházeje kolem něj. Třetí den nás zastavil slovy: "Čau děcka, máme nějaký problém?" Ujistili jsme ho, že žádný problém nemáme, a rychle se vzpamatovávali ze skutečnosti, že pán je Moravák jak Brno a všem našim moudrům rozuměl. Možná nám měl napovědět fakt, že nevypadal tak úplně vietnamsky. Od té doby si dáváme mnohem větší pozor a vzhledem k tomu, že naše další destinace je Kambodža a tamní král studoval v Čechách balet, víme už, že si při audienci u něj nebudeme dělat legraci z divných lidí v trikotech se zákuskem místo bot. Abychom nezpůsobili nějaké další faux paux, vydali jsme se do pouště.

Výlet k Červeným dunám popisují místní cestovky jako nádherný zážitek na celý život, řekli jsme si, že se k nim vydáme taky. Nevím, jestli jste byl někdo z vás někdy na poušti. Těm, které tento zážitek teprve čeká, můžu poskytnout stručný popis – všude je spousta písku, sem tam nějaká rostlina (dohromady jsme objevili tři kaktusy) a neustávající vítr, který sice v písku vytváří moc hezké ornamenty, ale oči a další části našich těl z něj zas tak nadšené nebyly. Zvládli jsme přelézat duny slabou hodinku, pak jsme konstatovali, že rozhodně nejsme pouštní typy, udělali pár fotek, na kterých vypadáme jako někdo, kdo by vám výlet do místa s tunami písku každopádně doporučil, a vydali se hledat pramen malé řičky a velkolepý vodopád. Z vodopádu se nakonec vyklubal docela milý pramínek, který stékal po pár kamenech, ale poučeni suchem jsme byli nadšení, že můžeme dýchat vzduch příjemně prodchnutý vůní vody.

Ukázalo se, že L. většinu svého života touží po různých adrenalinových zážitcích a jeho snem je naučit se kiteovat. A úplnou náhodou jsme se ocitli na pobřeží, které bylo obsypané lidmi nabízejícími kurzy kitesurfingu. Kromě adrenalinových zážitků má L. trochu uhozenou představu, že bychom měli v páru zkoušet spoustu věcí společně. Jednoho krásného odpoledne jsme se tedy on, já a náš instruktor Phu ocitli na břehu moře, připoutaní ke křídlu, které sebou ve vzduchu divoce házelo a tahalo nás pískem, kam se mu zachtělo. Za dvě hodiny jsem přišla na to, že vítr mě s pomocí křídla klidně zvedne do vzduchu, jednoduše táhne přes pláž až do moře a bez skrupulí shodí můj kite na lidi poklidně korzující po pláži. Usoudila jsem, že mi ty dvě hodinky na souši asi stačí a ve vodě to radši ani zažít nechci. Rozloučila jsem se s Phuem (který se mě snažil přemluvit k dalšímu pokračování kurzu argumentem, že to nedělá kite, ale já, což nezabralo) a dalších pár dní se chodila dívat na L., jak se nejdřív topí ve slané vodě, zatímco jeho kite si s ním dělá, co chce, jak se postupně zlepšuje a učí se kromě kitu ovládat i desku, na které má většinu času stát, jak se ale přeci jen většinu času nechává kitem tahat kolem pobřeží sem a tam, a jak se mu po pár dnech konečně daří si na desku stoupnout i na moři a vypadat při tom jako desítky ostatních kitesurfařů, kteří se komíhají kolem pobřeží, předvádějí super kousky několik metrů nad mořem a snaží se udělat dojem na všechny krásné turistky. L. samozřejmě na krásné turistky dojem nedělá, protože ho udělal na jednu už před pár lety a úplně ho to vyčerpalo, ale já můžu od teď bez uzardění říkat, že můj kluk umí létat.

Procházet fotogalerii

Comments

Zdar lidi,
nádherné fotky, opravdu krásný kus země -poušť, říčky, moře i moře adrenalinu, vše na tak malém prostoru - paráda!
Navíc mě těší, že máte dobrou paměť, ani by mě nenapadlo, že si takovou drobnou poznámku
zapamatujete.
zdravím, zdravím, zdravím...
JB