23.10.2019 Slasti a strasti cestování

Měl by L. konečně začít pašovat drogy? Jak moc je nepříjemné prožívat horskou nemoc? Kolik Kolumbijců umí doopravdy anglicky? Na tyhle a spoustu dalších otázek jsme si stihli odpovědět během prvních čtyřiceti osmi hodin naší cesty. Už na letišti v Praze L. jako již tradičně testovali na přítomnost drog a výbušnin. Tentokrát mu speciálním papírem otírali ruce a boty. Vzhledem k tomu, že do úzkého kontaktu přišel ten den jen s mojí a jeho maminkou, předpokládám, že nejméně jedna z nich pláče slzy s příměsí TNT.

Přežili jsme dvou a jedenácti hodinový let na druhou stranu zeměkoule a ocitli jsme se v Bogotě, kterou pro nás první večer představovaly dost běžné reálie - mezinárodní letiště, chamtiví taxikáři a hostel s oknem na chodbu. Něco bylo ale přece jen trochu jinak než obvykle.

Vzpomínám si na hodiny zeměpisu, během kterých nám Šéfka říkala spoustu informací, jež jsme nebyli schopni dostatečně zpracovat. Mimo jiné v jaké nadmořské výšce se jaká země nachází. Naštěstí jsme před cestou do Jižní Ameriky nespoléhali jen na naše středoškolské znalosti a přečetli spoustu článků o tom, jak důležitá je v Kolumbii bezpečnost. Vytvořili jsme si tedy důmyslný systém ukrývání dokladů a peněz zahrnující skryté kapsy na těle, falešné peněženky a poschovávané kopie dokladů.

Bohužel se žádný z článků nezmiňoval o nesnesitelné bolesti hlavy, neschopnosti nadechnout se do plných plic, nechuti k jídlu a pití a časovém posunu, který tomu všemu moc nepomůže. L. vyvázl bez ztráty kytičky a akutní horská nemoc postihla jenom mě. Na internetu jsme si nastudovali spoustu užitečných názorů, které se ale nakonec shodly na tom, že nejlepší je čekat, až se tělo přizpůsobí. Jenže my jsme měli na Bogotu vyhrazené pouhé dva dny času a pak letenky na sever Kolumbie. Takže jsme nechali můj mozek přizpůsobovat se skoro třem tisícům metrů nad mořem, uspíšili aklimatizaci těla a druhý den vyrazili na nejvyšší kopec ve městě a nastoupali dalších 300 výškových metrů. Měli jsme dvě teorie. Buď se mi cestou vytvoří otok plic nebo mozku a poznám kvalitu kolumbijského zdravotnictví, nebo mi po návratu bude i 2 640 m. n. m. připadat jako ideální místo k trávení dovolené. Naštěstí jsme nemuseli spekulovat o první možnosti, protože po návratu bolesti opravdu polevily.

Ale abych si pořád jen nestěžovala, mít horskou nemoc má v podstatě samé výhody. Vašeho kluka ani nenapadne, abyste se tahali s batohem plným vody a jídla, starostlivě o vás pečuje a moc rád by vám nosil jídlo a pití do postele. Také je už teď nad slunce jasné, že až příště pojedeme do Bogoty, vezmeme si příklad z Gréty, přeplavíme se přes Atlantik a výškové metry nastoupáme postupně v autobuse cestou přes Brazílii.