12. 12. 2019 Quito plné překvapení

Neznámo proč jsme oba měli dojem, že Ekvádor pro nás bude jen taková rychlá tranzitní země, ve které strávíme ne víc než pět, šest dnů. Asi se nám na mapě zdála bezvýznamně malá oproti Kolumbii a málo proslulá oproti Peru. Po příjezdu do Quita jsme zjistili, jak šeredně jsme se zmýlili.

Quito, hlavní město Ekvádoru, se pyšní titulem nejvýše položeného hlavního města na světě. My jsme se naštěstí poučili ze svých chyb a cestovali autobusem, ne letadlem, což udělalo pobyt ve skoro třech tisících metrech (a místy i třech a půl) mnohem snesitelnější než v Bogotě. Také jsme vsadili na osvědčené triky jako opravdu sladkou a horkou čokoládu ke snídani, žvýkání kokových listů a cucání kokových bonbonů v libovolných částech dne a jezení dostatečného množství jídla i přes to, že jsme ne vždycky měli hlad. To všechno způsobilo, že jsme si hned den po přjezdu vychutnali OPRAVDU VELKOLEPÉ! centrum města se všemi jeho křesťanskými památkami, pohodovou atmosféru s milými místními obyvateli a překvapivě dobrou ekvádorskou kuchyni, která se příliš neliší od té kolumbijské, a přesto má něco do sebe.

Kolem nás se v mlze schovávaly vrcholy okolních hor a lákaly nás natolik, že jsme si naplánovali výlet k jezeru Quilotoa a koketovali s výstupem na jeden z mála ledovců na rovníku Cotopaxi do šesti tisíc metrů. K jezeru jsme se museli přiblížit několika autobusy a celá cesta nám zabrala kolem pěti hodin. Vyrazili jsme brzy ráno a hned před nástupem do prvního autobusu jsem oslovila místního mladíka s prosbou o radu, kterým číslem máme jet. Kontakt s domorodci je nejrychlejší způsob, jak zjistit, kam co jezdí. Ne vždycky si pamatujeme úplně přesně názvy míst, kam se chceme dostat, takže mám často vytažený mobil, ze kterého název přečtu. A pak si většinou zastrčím mobil do kapsy a soustředím se na nástup do správného dopravního prostředku. Tentokrát ale něco bylo jinak. Mladík, kterého jsem se ptala, sice původně neměl v úmyslu jet stejným autobusem jako my, ale nakonec si to z nepochopitelných důvodů rozmyslel. Při průchodu dveřmi se na mě začal nepřijemně tlačit a když jsem ho chtěla pustit před sebe, zastavil se a dal mi přednost. Jenže. Jenže my jsme prošli školením od ostříleného Američana v Medellínu. Jenže my jsme si přečetli spoustu článků o bezpečnosti ve městěch Jižní Ameriky. Jenže my už jsme zvládli mnohé nástrahy cestování. Jenže já mám ve zvyku chodit s oběma rukama přitisknutýma na kapsách. A všechny tyhle jenže způsobily, že jsem si ve zlomku vteřiny uvědomila, že nemám svůj telefon a hrubě jsem do toho floutka strčila. Ten se vyděsil, upustil svoji tašku i můj telefon, já ho rychle sebrala a skočila do autobusu. Odtud jsem zařvala tu nejsprostší nadávku v angličtině, jaká mě napadla, což probudilo z letargie L. a ostatní cestující, kteří se začali hlasitě dožadovat zásahu policie. Nevím, kdo z nás dvou (floutek, nebo já) byl vyděšenější, ale já měla na své straně celý autobus (jedna starší paní mi zuřivě naznačovala, že jsem mu měla dát pěstí) a byla jsem schopná začít nadávat v tu správnou chvíli (ukázalo se, že tu sice všichni mluví jen španělsky, ale anglickým nadávkám rozumí nezanedbatelné množství lidí). Od toho okamžiku jsme si všímali přítomnosti policie na všech zastávkách ve městě, ale na té naší zrovna v tu chvíli žádný nebyl. Floutek měl tedy dost času beze stopy utéct. Celý incident netrval víc než několik vteřin, ale mně pak zabralo celý den se uklidnit. Naštěstí mi k tomu pomohl krásný zážitek ze sestupu k jezeru Quilotoa nacházející se v ekvádorských Andách a následný výstup zpět ke stanici autobusu do čtyř tisíc dvou set metrů. Jezero bylo vytvořeno výbuchem původního vulkánu a pohled na tak nádherný kus země byl lepší než prohlídka všech kostelů v Quitu dohromady.