21.02.2018 Všední dny na Koh Changu

Už to napadlo mě i L., ale hned jsme tu hříšnou myšlenku zahnali. Pak jsme se o tom znovu bavili a ani jeden z nás tu možnost jednoznačně nevyloučil. Zamýšleli jsme se totiž nad tím, co by se stalo, kdybychom tady na ostrově zůstali po celou dobu našeho zahraničního dobrodružství.

Po dvou týdnech už tu totiž máme svoje oblíbené a neoblíbené restaurace, víme, kde si nechat vyprat oblečení tak, aby bylo správně voňavé, kde si vyměnit peníze při nejlepším kurzu, kam zajít na oběd s vodou zadarmo, kde si koupit levnou minerálku, kde si půjčit motorku a kde dělají tu nejlepší ledovou čokoládu na celém ostrově. Už jsme také využili pohostinosti místní lékárny, když jsme sháněli kapky do uší pro L., který se vzhledem ke svým potapěčským plánům chtěl dát dohromady.

Já tu přestála menší chřipku s pomocí kloktání mořské vody, napsala půlku své diplomky, asi čtyřicetkrát porazila L. v žolíkách a asi šedesátkrát prohrála. Chodíme tu všude bosi, protože už známe terén a stali se z nás úplní domorodci. Totiž ze mě vlastně moc ne. Vrazila jsem si do paty střep a vyšlo to najevo až po dvou dnech. Můj skvělý L. mi ho ale naprosto hrdinsky vyoperoval a s tou čelovkou na hlavě a pinzetou v ruce vypadal jako opravdový polní doktor.

Zkrátka bychom tu mohli založit českou kolonii a předstírat, že takhle přesně jsme si to naplánovali. Naštěstí nás tlačí třicetidenní vízum a fakt, že chceme stihnout účast na meditačním kurzu na severu Thajska. Takže jsme se rozhodli a zítra konečně odjíždíme vstříc novým a možná spirituálním zážitkům.