28. 11. 2019 Domorodcem v Taganze

Taganga, malebná vesnice poblíž města Santa Marta, leží na pobřeží Karibského moře. Právě tady jsme se rozhodli strávit další tři týdny naší cesty. Tedy L. strávit, já proležet v posteli. Tak moc jsem si přála mít se svým milým, který se rozhodl stát se během té doby divemasterem, víc společných zážitků, až jsme oba dostali ošklivou střevní chřipku a byli dva dny upoutáni na lůžko potřebujíce jen koupelnu, rozhodně ne jeden druhého. V dalším případě jsem se rozhodla doprovodit L. na moře a podpořit ho před jeho dvěma finálními ponory. Celé dny mi vyprávěl spoustu krásných zážitků z potápění, akorát se, logicky, nikdy nemohl zmínit o tom, co se děje na lodi, když tam není a plove si v hlubinách. Já už to teď vím dokonale. Nic moc se tam neděje, až na nekonečné houpání, které holce ze sřední Evropy může způsobit takovou menší mořskou nemoc. První dvě zvracení jsem si odbyla elegantně a jen tak si ublinkla přes bok lodi, ovšem při třetím už se o eleganci ani s oběma zavřenýma očima mluvit nedalo. Příště prý musím svá přání formulovat přesněji.

Kromě těchto nepatrných zádrhelů se o mě ovšem L. staral ukázkově, což spočívalo zejména v donášce jídla a pití a udržování hladiny dobré nálady. Jednou denně jsme se spolu vydali na hlavní jídlo dne, a vzhledem k absolutnímu zákazu používání levé nohy se rychlost mé chůze rovnala šnečímu tempu. Ale i tyto "výlety" stačily k tomu, aby si mě celá Taganga zapamatovala jako señoru con muletas (paní s berlemi) a stálí obyvatelé mě nechávali pravidelně každý den po L. pozdravovat, případně se ptali, jak se mi daří a zda už se má noha lepší. Dokonce i po sundání sádry, když jsme si s L. udělali do Tagangy jednodenní výlet, mě místní stále poznávali a opět se strachovali o mé zdraví.

Kromě spousty přečtených knih a desítek her žolíků jsme měli čas se zastavit, vydechnout si a vnímat Kolumbii pozorněji.

LIDÉ. Kolumbijci jsou jedním z nejsrdečnějších národů, které jsme zatím měli tu čest poznat. I když se občas tváří nepřístupně, obyčejný pozdrav je vždy přiměje k úsměvu. Často se nám také stává, že nám nabízejí pomoc, aniž bychom si o ní řekli, což je vlastně dost milá vlastnost. Také jsou všichni velmi rozdílné barvy pleti, od evropských tmavovlásek, přes mnoho odstínů hnědé až po úplné černochy. Je velmi osvěžující potkávat stále nové typy lidí.

Po příletu jsme rychle pochopili, že s angličtinou nemá cenu ani začínat. Všichni tu mluví přirozeně španělsky a, i když máme problém s porozuměním, snaží se nám věc vysvětlit jinými slovy, nikdy jiným jazykem. Vždycky mě ale dokáže pobavit rychlý proud řeči, který nezpomalí ani v případě, že nechápavě vrtíme hlavou a hystericky vykřikujeme "no entiendo, señor". Rychlost nesníží, jen nám s ještě větší urputností vysvětlují vše znovu. Zkoušíme jim zdatně sekundovat, což se ne vždy setká s úspěchem. Po každé takové konverzaci mi L. říká, že úplně přesně věděl, co chci říct, a rozuměl mi každé slovo. Takže se pak na levný hostel ptáme dalšího kolemjdoucího a celá anabáze začne nanovo. Na druhou stranu jsme se už bez větších problémů dorozuměli s mým ortopedem, úžasnou fyzioterapeutkou Martou, tou Kolumbijkou na recepci, která naši jazykovou vybavenost považovala za věc nehodnou jejího sluchu, se všemi našimi domácími, stále jsme neumřeli hlady a taxikáře směšně přeplatili asi jen dvakrát. Považujeme to za naše malé vítězství.

BEZPEČNOST. Tenhleten internet dokáže člověka někdy dost vyděsit. Jeden by si myslel, že na nás za každým kolumbijským rohem číhá ozbrojené komando s úmyslem nás unést a požadovat výkupné po našem státu. Opak je ale pravdou. Sice se snažíme nepolevovat v ostražitosti, ale na každém místě jsme se zatím cítili velmi bezpečně, a dokonce i domorodci si na tom velmi zakládají a mám pocit, že všichni chtějí pověst své země vylepšit. Největším nebezpečím je pro nás jen chůze po chodnících. Jsou plné hrbolů, děr a ještě větších děr, takže jít a zároveň obdivovat místní pamětihodnosti je zhola nemožné. Na druhou stranu nohu jsem si zlomila v džungli, z čehož usuzujeme, že všechny díry mají skrytý význam udržovat nás neustále ve střehu.

V posledních dnech v celé zemi proběhlo několik protestů proti vládě a my zahlédli reportáž jedné z nich ve večerních zprávách. Poplašeně jsem se ptala našeho domácího, zda je to v Medellínu bezpečné, protože je to jedna z našich blízkých zastávek. On jen mávl rukou a zabručel, že si nemáme dělat starosti. Doufáme jen, že ty protesty nesrovnává s bitvami o území se španělskými conquistadores a že já jsem sousloví "národní garda" jen špatně rozuměla. Ale nebojte, rodičové, jinak nám tu opravdu nic nehrozí.

JÍDLO. Tedy kromě kolumbijského jídla. Kolumbijci jsou lidé velkých porcí. Základem všeho je maso a klobásy. Snídaně se skládá z vajíček, pečiva, polévky, ale třeba i smažených brambor a různých druhů mas. K pití je většinou k dispozici výborná káva, nebo ještě lepší čokoláda, i v té nejmenší jídelničce dostanete opravdovou z kakaových bobů. Oběd i večeře jsou podobné až na úměrně se zvětšující porce, víc masa, víc klobás, víc fazolí, víc rýže a několik kousků patacónu (malého zeleného usmaženého banánu, fuj!!). Pečivo se tu vyskytuje jen sladké, pro našince ohavně sladké, řekla bych. V kolumbijské restauraci je většinou možné objednat si menú del día, kde je kromě hlavního jídla (víc masa, víc klobás) součástí také polévka a ohavně sladké pití. Všechno tohle dávalo smysl ve třech tisících metrech nad mořem v Bogotě a pro mě byla moje horská nemoc díky té spoustě kalorií snesitelnější. Ale u moře jsme několikadenním zevrubným pozorováním všech dam a většiny mužů zjistili, že naše úvahy se ubírají správným směrem, domníváme-li se, že se velké množství jídla se může sem tam projevit na figuře. Tím sem tam mám na mysli drtivou většinu obyvatel žijících v nížinách. Uchýlili jsme se tedy k úskoku a zatím se zpronevěřujeme zásadám opravdových cestovatelů splynout co nejvíce s místními. Často si u pouličních prodejců kupujeme ananasy, maracuju, banány, lulo, mango a další druhy ovoce a v posledních dnech také božská avokáda, která se loupou sama a stačí je jen rozmnělnit na jazyku. Také jsme už ale navštívili spoustu restaurací pro gringos a experimentálně si tak ověřili, že indická, italská, thajská i francouzská kuchyně jsou pro naše žaludky zatím stále přijatelnější volbou.

HYGIENA. Ne naše. My raději pomlčíme o tom, že dohromady tu máme osm kusů spodního prádla a upřednostňujeme váhu batohu před zářící čistotou. (Což je v mém podání někdy zážitek, protože jsme přeci jen v tropech. Ovšem vzhledem k tomu, že L. je robot a nepotí se prakticky vůbec, vypadá většinu času aspoň jeden z nás jako lidská bytost.) Ale Kolumbijci! Oni voní! Pořád! Ráno, v poledne během největší výhně i po celém dni voní. Čistě vypraným prádlem a spoustou různých voňavek. I když to asi není nic pro nás. Jen jednou jsme si dali vyprat většinu našeho oblečení a vrátilo se nám tak nesnesitelně intenzivně voňavé, že jsem ho musela postupně všechno přeprat, abychom ho dokázali nosit. Jestli to náhodou neznamená, že jíme málo masa a klobás.