17.03.2018 Sa Pa

Nočním vlakem jsme se přesunuli na sever Vietnamu k samým hranicím s Čínou. Město Lao Cai je pověstné zejména jako přestupní stanice na cestě do horské Sa Py. My se tu ale rozhodli ubytovat a do Sa Py si dojet autobusem. Hned ráno jsme proto odmítli nabídky naháněčů, kteří nám slibovali, že nás na rozdíl od lokálních autobusů svezou do Sa Py rychleji, bez Vietnamců! a bez zbytečných zastávek. O chvíli později už jsme mířili úzkou, klikatící se cestou do hor a kladli si otázku, co naháněči mysleli tím rychlejším způsobem, protože cesta trvala přes hodinu i přes to, že náš řidič byl očividně šílenec a za vydatného troubení předjížděl všechny minimusy i v nepřehledných zatáčkách. Nemusíme dodávat, že to byla samozřejmě zároveň ta nejlevnější varianta.

Naším plánem bylo hned první den pokořit nejvyšší horu Vietnamu. Fansipan (Phan Si Pang) měří více jak tři tisíce metrů, ale protože jsme se doteď pohybovali v oblastech, kde bylo většinu času horko a protože jsme si zvykli chodit na výlety po okolí jen s malým batůžkem a nalehko, nepřišlo nám divné jít jen v tričku, s litrem vody a bez jídla. V údolí sice lehce mrholilo, ale usoudili jsme, že nejsme z cukru a pár kapek nás přece nerozpustí. Po příjezdu do Sa Py se ovšem lehké mrholení změnilo v průtrž mračen, byla zima, mlha a po chodnících se valily potoky vody. Přiznali jsme si konečně, že jsme na horách na začátku jara a výstup na nejvyšší horu jsme o den odložili.

Nicméně nám bylo zjevně souzeno se ten den do Sa Py vydat, protože na autobusovém nádraží nás oslovil postarší sympatický Vietnamec a ptal se, kam máme namířeno. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se nás nezeptal česky. Byl to první člověk v cizině, se kterým jsme mluvili česky a zároveň to nebyl ani jeden z nás, a bylo to příjemné překvapení. Když nám vysvětlil, že chodil na střední školu do Frenštátu pod Radhoštěm a my mu porozuměli hned na první pokus, úplně si nás tím získal.

Nakonec se vyčasilo a my si udělali malý výlet do okolí Sa Py. Z města je vidět do velkého údolí, které se táhne třicet kilometrů na obě strany a na jehož úbočích se nachází nekonečně mnoho terasovitých rýžových políček. Jako ve snách jsme se zatajeným dechem pozorovali nádherné scenérie a prošli se kolem malých stavení až na samé dno. Cestou jsme narazili na vesnici Cat Cat, která je vytvořená za účelem uspokojení turistických choutek vidět na vlastní oči autentickou vesnici domorodců kmene Hmong. Vzhledem k tomu, že všechny přístupové cesty jsou hlídané a každý návštěvník musí za vstup zaplatit, jsme o té autentičnosti začali dost brzo pochybovat a vesnici si rádi nechali ujít. Stejné dilema řešil i mladý holandský pár, který se ale nakonec rozhodl vstup do vesnice zaplatit a tvrdil nám, že cestu zpátky kolem vodopádů vyznačenou v mapě nenašel. No, my jsme jí tedy našli, ale stala se pro nás větším dobrodružstvím, než jsme plánovali. Šplhali jsme po úbočí terasovitých políček, prodírali se zarostlými podrosty, na památkém místě jsem zanechala stopu svého zadku, ocitli se v mlze na vrcholu kopce a neviděli ani na krok, natož na správnou cestu zpátky do města. Měli jsme ale štěstí. Díky tomu, jak moc jsou tu turisté u domorodců neoblíbení, nám jeden honák krav rád ukázal cestu do Sa Py. Asi aby se nás zbavil a my mu svýma nečistýma nohama neničili jeho krásnou přírodu.

Další den jsme plánovali o poznání pečlivěji. Na Fansipan jsme si zvolili cestu, kterou podle našeho mínění bylo v našich silách zvládnout za jeden den, nakoupili spoustu dobrot a sbalili si i čepice a pláštěnky. Vstávali jsme v půl paté na první autobus jedoucí do Sa Py (L.: Ve skutečnosti jsme vstávali ještě o hodinu dříve, neboť Bety měla na mobilu o hodinu posunuté časové pásmo) a před sedmou už jsme se sháněli po dopravním prostředku, který nás doveze na místo nástupu na celý trek. Ze spousty různých důvodů jsme nakonec zvolili taxi, které by se nám za normálních okolností zdálo nad naše možnosti, ale tentokrát jsme měli jasný cíl, kterého jsme chtěli dosáhnout. Řidič nás vyvezl ještě výš do hor a vysadil nás u stezky vedoucí na Fansipan. Báli jsme se, že večer nestihneme poslední autobus ze Sa Py do Lao Cai, chtěli jsme se proto rovnou vydat na cestu. Znemožnil nám to ovšem mužík v zelené uniformě, který nám vysvětloval, že na cestě k vodopádům musíme zaplatit (nešli jsme k vodopádům), na cestu na Fansipan potřebujeme průvodce (chceme jít sami) a povolení ke vstupu do národního parku, které i s průvodcem stojí 1 200 000 dong/osoba = 1200 Kč (nechceme za procházku lesem platit 1 200 000 dongů). Jako variantu nám nabídl sedmikilometrový výlet za pouhých 600 000 dong. To prý zvládneme i bez průvodce. Podnikli jsme pár marných pokusů ho přesvědčit/dát mu úplatek/nepozorovaně utéct, ale nic z toho neprošlo. Zkusili jsme ještě jednu boční stezku, kde jsme asi po dvoustech metrech narazili na dalšího zeleného mužíka, který vypadal dost hrozivě na to, abychom se s ním chtěli prát nebo mu utíkat, a výlet na Fansipan definivně vzdali.

V průběhu patnáctikilometrové cesty do Sa Py se L. sice ještě snažil vymyslet další způsoby, jak na Vietnamce vyzrát, ale objevit tajnou cestu nahoru už se nám nepodařilo. Zato se nám podařilo projít se panenskou přírodou bez lidí, pokochat se výhledem na pár krásných vodopádů, objevit opravdovou vesnici Hmongů, udělat krásné fotky, propotit si trika, spálit nosy a nezplatit za to ani dong. Okolí Sa Py je jedno z nejkrásnějších míst, které jsme zatím navštívili.

Fotogalerie k článku