16. - 17. 2. 2018 Freediving

Rozhodl jsem se během svého pobytu na ostrově Koh Chang absolvovat kurz freedivingu. Jedná se o potápění bez dýchacího přístroje, pouze za pomoci vlastního dechu. Bety bohužel o tento kurz nejevila přílišný zájem, a tak jsem v tom zůstal jen já sam. Klíčem k úspěchu jsou informace. Večer jsme tedy vyrazili a zjistili, že v dochozí vzdálenosti jsou dvě různé školy potápění, ale jen jediná škola nabízející freediving. Volba tedy byla jednoduchá. Paní, patrně Britka, byla velice ochotná a trpělivě zodpovídala mé dotazy. Velký bonus byl, že jsem jí rozuměl a neměl problém s překladem, což pro většinu thajské angličtiny neplatí.

Druhého dne ráno jsme vyrazili do maríny, odkud jsme pokračovali dále motorovým člunem. V maríně jsme nafasovali vybavení: ploutve, brýle, šnorchl a neopren. Thajec mi pokynul, abych se do něj převlékl. Jako pravý profesionál jsem se rozhodl být pod neoprenem naostro. Čekal jsem tedy trpělivě, než se uvolní toaleta a převlékl se. Zde nastalo mé první zaváhání. Poté, co jsem vítězoslavně vylezl mi zřejmě poněkud zkušenější potápěč vysvětlil, že zip neoprenu má být vzadu a nikoliv ve předu. Pohotově jsem zareagoval vysvětlením, že na párty je to přeci jen takto praktičtější. Zasmáli jsme se a já opět čekal, než se toaleta uvolní a já se budu moct převléci, opět jako pravý profík. Zip sice trochu škrábal na zádech, ale což, jak se říká, darovanému koni na zuby nekoukej.

Po příjezdu na místo určení jsem se seznámil se svymi kolegy z Číny Sisi a Changem a naším instruktorem Larsem. Mladej Belgičan, perfektní angličtina, vegetarián, mimo jiné instruktor jógy, bez přítelkyně. Hned u mě zabodoval, když řekl, že začneme teorií a že si můžeme sundat neopren, ať se nepřehřejeme. Rozuměj, bylo asi 40 stupňu. WTF?! To martirium jsem nechtěl znovu podstupovat, a tak jsem zůstal jen rozepnutý a v neoprenu kolem pasu. Dopoledne se táhlo v klidném tempu. Zkusili jsme si zadržet dech na čas. Měli jsme všichni okolo dvou minut. Pak následovalo cvičení jógy a nové přeměření. Chang se snažil tolik, až mu přitom vylézali oči z důlků. Vydržel skoro dvě a půl minuty. Po obědě měla nastat naše premiéra v moři. Voda byla tak mastná od lodi z nedaleké mariny, že jsme se nemuseli ani mazat opalovacím krémem. Před vstupem do moře mne Lars kamarádsky upozornil, ze mám svůj neopren naruby a musím si jej převléct. Všechny fešácké výmluvy mi došly a tak jsem se potřetí a naposledy na toaletě převlékl. Konečně jsem si všiml, že neopren má na přední straně nápis "BB divers" a od té chvíle to už nebylo možné poplést. Pozitivní na celé věci bylo, že jsem se dozvěděl, proč mě ten zip předtím tak škrábal.

V moři jsem byl jako doma, a zatímco moji čínští kolegové se při každé příležitosti, kvůli plnému šnorchlu vody, dusili a kuckali, mně to nečinilo velké potíže. Vyzkoušeli jsme si statické zadržení dechu po předchozím rozdýchání, zadržovat dech při pohybu a záchranu nehybně ležícího na hladině (tonoucího), plavání bez rukou, jen pomocí ploutví. Záchranu jsme prováděli mezi sebou navzájem. Já zachraňoval Larse, Chang zachraňoval Sisi, Sisi pak mě. Bohužel mě však vždy spíše přitopila, když mi držela hlavu pod vodou. Den jsme zakončili samostudiem teorie, neboť celý kurz se skládal z testu a praxe ponorem minimálně do deseti metrů.

Druhý den jsme se nalodili na velkou loď a spolu se všemi ostatními potápěči vyrazili na otevřené moře. Na první zastávce jsme trénovali hloubkový ponor po laně. Sisi si pro jistotu vzala do svých ploutví ponožky, protože jí asi byla zima na nohy. Ve skutečnosti si myslím, že měla odřené nárty z předchozího dne, neboť jsem neviděl ani jednoho z nich vysypávat písek z ploutví z pláže, který si museli určitě nabrat. Při pohybu to potom rozedíralo nárt. Každopádně Lars z toho byl docela pobavený. Jakmile jsme vlezli do vody, Lars si vzal vždy jednoho z nás stranou a ten si dal dvouminutové rozdýchání a poté se pokusil o sestup do hloubky. Nejprve do pěti metrů. Hloubka byla odměřena pomocí značek na laně. Toto mi trvalo minutu a půl. Po vynoření mi Lars vysvětloval, že s tímto tempem se obává, že potřebné mety deset metrů asi nedosáhnu. Měl jsem problém s vyrovnáním tlaku v uších. Kdo se potápěl, to zná. Laicky řečeno, je nutné vyrovnávat tlak v uších, jinak hrozí protržení ušního bubínku. Navíc, pokud není správně vyrovnáno, bolest v uších se s přibívající hloubkou stává nesnesitelnou. Na druhý pokus to již bylo o mnoho lepší a já sestoupil do maximální povolené hloubky pro náš stupeň, do šestnácti metrů. Byl jsem spokojený. Bohužel mým čínským kamarádům se to moc nedařilo, a tak zatímco já se neustále zlepšoval, oni zůstávali na místě. Čang vždy vyrazil jako raketa pod vodu, dosáhl první mety pěti metrů a jako raketa zase plaval k hladině. Sisi na tom byla o něco lépe, po dlouhém zkoušení se jí podařilo dostat do sedmi metrů. Nepomohla ani výměna masky poté, co si stěžovala, že Asiaté mají širší nosy než Evropané, a proto si nemůže nos dostatečně zacpat a vyrovnat tlak. Maska jí byla vyměněna za jinou. Bohužel ani ta asi nesplňovala asijský standard a problém přetvral. Po složení zkoušky jsem tedy dostal certifikát jen já. Každopádně to byla zajímavá zkušenost a všem vřele doporučuji.