Měl by L. konečně začít pašovat drogy? Jak moc je nepříjemné prožívat horskou nemoc? Kolik Kolumbijců umí doopravdy anglicky? Na tyhle a spoustu dalších otázek jsme si stihli odpovědět během prvních čtyřiceti osmi hodin naší cesty. Už na letišti v Praze L. jako již tradičně testovali na přítomnost drog a výbušnin. Tentokrát mu speciálním papírem otírali ruce a boty. Vzhledem k tomu, že do úzkého kontaktu přišel ten den jen s mojí a jeho maminkou, předpokládám, že nejméně jedna z nich pláče slzy s příměsí TNT.

Spousta pomalu chodících lidí v bílém, kteří se spolu nebaví, vlastně si vůbec nevěnují pozornost. Někteří se divně usmívají, divně ve smyslu „kámo, dneska ráno jsem si dal celou jednu dávku a stálo to za to“, ale smějí se jen tak do země, ne na sebe navzájem (protože účastníci prvního meditačního programu se na sebe nesmí ani podívat). Božské dezerty slazené kokosem a spousta exotického ovoce. Strach, úzkost a nepohoda. Ve zkratce by se tak daly shrnout mé vzpomínky na tři týdny strávené v buddhistickém chrámu Wat Phra That Sri Chom Thong.

V následujícím článku je spousta hyperbol, přirovnání, kudrlinek a podobných nesmyslů. Byl napsán po třech týdnech meditací v rozsahu 17 hodin denně. Nemusíte dočíst do konce.