Nočním vlakem do Hanoje, protože máme rádi vlaky. Městkou hromadnou dopravou na letiště, protože rádi cestujeme s místňáky. Na letišti zjistit, že letenky jsme sice objednali na dvacátého, ale dubna, takže zaplatit tu samou částku za přerezervování termínu, protože máme rádi aerolinky a chceme se s nimi podělit o co největší část našich úspor. Letadlem do Saigonu, protože vlaky nemáme rádi tak moc, abychom v nich trávili třicet čtyři hodin v kuse. Ze Saigonu rovnou k moři, protože nám pomalu vybledlo naše sexy opálení a museli jsme se z toho všeho vzpamatovat.

Nočním vlakem jsme se přesunuli na sever Vietnamu k samým hranicím s Čínou. Město Lao Cai je pověstné zejména jako přestupní stanice na cestě do horské Sa Py. My se tu ale rozhodli ubytovat a do Sa Py si dojet autobusem. Hned ráno jsme proto odmítli nabídky naháněčů, kteří nám slibovali, že nás na rozdíl od lokálních autobusů svezou do Sa Py rychleji, bez Vietnamců! a bez zbytečných zastávek.

Jasně, začínáme si postupně zvykat na neustálé troubení a zmatenou dopravu. Dokonce už zvládneme přejít silnici do několika minut, před pár týdny nám to nezřídka trvalo déle. Ale ještě jsme si, tedy hlavně já, nezvykli na drsné obchodní triky a vyjednávací taktiky, které mají za cíl dát místním vydělat a nás ožebračit. Už jsem se smířila s tím, že to tak prostě je, ale pořád si většinu takových pokusů beru dost osobně. Což má za následek hlavně situace, ve kterých Vietnamci vypadají zmateně a L. krčí rameny a omluvně se usmívá.