Během čtyřiadvaceti hodin jsme se zrychleně přesunuli do Chiang Mai (trajektem a autobusem na vlakové nádraží v Bangkoku - 500THB/osobu, vlakem do Chiang Mai - 800THB/osobu). Na nádraží jsme si připlatili a na sever se přesouvali nočním vlakem v lůžkovém vagónu. S námi cestovali skoro výlučně cizinci, a možná proto se mi zdál vlak tak luxusní. Na druhou stranu v Čechách jsme v lůžkovém vagonu nikdy nejela, nejdál jsem totiž byla v Brně. Ale ten náš místní vlak byl minimálně srovnatelný s vlaky Českých drah a na dvanáctihodinové cestě měl jen hodinu a půl zpoždění. Pohoda.

Rozhodl jsem se během svého pobytu na ostrově Koh Chang absolvovat kurz freedivingu. Jedná se o potápění bez dýchacího přístroje, pouze za pomoci vlastního dechu. Bety bohužel o tento kurz nejevila přílišný zájem, a tak jsem v tom zůstal jen já sam. Klíčem k úspěchu jsou informace. Večer jsme tedy vyrazili a zjistili, že v dochozí vzdálenosti jsou dvě různé školy potápění, ale jen jediná škola nabízející freediving. Volba tedy byla jednoduchá. Paní, patrně Britka, byla velice ochotná a trpělivě zodpovídala mé dotazy.

Už to napadlo mě i L., ale hned jsme tu hříšnou myšlenku zahnali. Pak jsme se o tom znovu bavili a ani jeden z nás tu možnost jednoznačně nevyloučil. Zamýšleli jsme se totiž nad tím, co by se stalo, kdybychom tady na ostrově zůstali po celou dobu našeho zahraničního dobrodružství.