Cestujeme rychle a s chutí, před pár dny jsme se proto přesunuli z Laosu do Vietnamu. Hranice jsme překračovali v nočním autobuse, který měl tři řady a dvě podlaží položených sedaček, a nebýt toho, že měl L. začínající střevní potíže, z nichž se pak vyklubala třídenní neschopnost plná monstrózního zvracení a dalších obludností, asi bychom se docela dobře vyspali. Na skok jsme se zastavili ve městě Vinh, kde jsme za celý pobyt potkali asi dva anglické nápisy a kde místní Vietnamci fakt žádným evropským jazykem neuměli.

Totální

Příjezdem do Laosu se naše cestování citelně zpomalilo a zaprášilo. Místní silnice jsou z větší části prašné a těch pár asfaltových je plných děr, výmolů a nerovností. Milý a usměvavý přístup Thajců vzal přechodem hranic za své a Laové jsou, možná poznamenaní americko-vietnamskou válkou a vládnoucím komunismem, často neteční. V menších městech a na vesnicích neumí anglicky nikdo, což se pro nás stalo výzvou a baví nás snažit se objednat si v restauraci jídlo a najít ubytování, aniž bychom rozuměli jejich rozsypanému čaji. Nevíme ovšem, jestli to baví i je.