Uf, konečně máme znovu dostatek energie zaznamenat události posledního týdne. Tři dny na trase Siargao - Surigao - Cebu - Manila - Jakarta - Denpasar - Lombok. Jestliže o Filipíncích tvrdíme, že jsou velmi vstřícní a milí, o Indonésanech musíme mluvit jen v superlativech. Od prvního přistání na jávské půdě se potkáváme s usměvavými a ochotnými lidmi. Výjimku jako vždy tvoří taxikáři, kteří na indonéském ostrově Lombok dotáhli své triky k dokonalosti vytvořením místního gangu.

Dva trajekty, noc a ještě další půl den jízdy, společnost mladého fyzika z Německa a mírné rozčarování z výše cen za ubytování na ostrově Siargao. Ostrově, kde jsme objevili zatím nejlepší restauraci s lokálními jídly. Ostrově, kde nás rozbolely různé části těla včetně hrudních kostí, žeber a vrchních částí prstů u nohou. Ostrově, kde jsme se definitivně přesvědčili o tom, že Coca Cola je boží nápoj, ale jen ta se správným poměrem sladké a kyselé chuti.

Přelet na ostrov Cebu. Let trval hodinu a čtvrt, přesto jsme se nepřemisťovali z jednoho konce země na druhý. Filipíny totiž zabírají plochu tří Českých republik a žije tu (z našeho evropského pohledu vměstnáno) desetkrát víc obyvatel. Dalších deset milionů Filipínců je pak roztroušeno po celém světě. Jedním z největších hospodářských i politických témat jsou tu obrovské rozdíly mezi bohatými a chudými obyvateli.